Dle webu Klubu českých turistů : První pěší turistická trasa KČT vznikla 11. května 1889, kdy "označovací družstvo" spojilo červenou značkou Štěchovice a Svatojánské proudy. Ještě v tomto roce byly vyznačeny další trasy na Karlštejn, Skalku a Rač a délka tras tak dosáhla 55,5 km. V roce 1912 bylo dokončeno značení první dálkové trasy z Prahy přes Brdy na Šumavu.
Obsah |
|
Výřez turistické mapy | Mapa s GPS body |
GPS data k nahrání do přístroje: soubor mps (data poskytnuty odKarla Drábka, webNaučné stezky v České republice) |
|
Zvětšit snímek | Zvětšit snímek |
Copyright © všechny snímky jsou pod ochranou autorských práv a obec - web je má pouze zapůjčeny.
GPS: N49 50.774 E14 25.067
Vážení a milí návštěvníci,
zveme Vás na 8 km dlouhou procházku naučnou stezkou, která na své trase podél Vltavy od Štěchovic do Třebenic na 12 zastávkách upozorňuje na některé zdejší přírodní zajímavosti.
Údolí mezi Štěchovicemi a Slapy dosahuje hloubky 280 metrů, při nadmořské výšce hladiny kolem 200 m n.m. Meandrovité řečiště poskytuje širokou stupnici životních podmínek od chladných a vlhkých severních strání až po slunné a vyprahlé jižní svahy. Tím je dán mimořádný ekologický význam této nevelké plochy, na níž žijí chladnomilná a vlhkomilná společenstva vedle teplomilných a suchomilných.
Tento úsek řeky - známý plavcům od 13. století jako Štěchovické, později Svatojánské proudy si i přes některé významné zásahy člověka stále zachovává vysoké přírodovědné a krajinářské hodnoty. Dokladem toho je, že spadá do přírodního parku Střední Čechy, na pravém břehu Vltavy bylo r. 1989 vyhlášena přírodní rezervace Kobylí dráha a vltavský kaňon je také součástí regionálního systému ekologické stability - regionálním biokoridorem a významným krajinným prvkem podle zákona o ochraně přírody č. 114/1992 Sb.
Nevýznamnější zásahem člověka byla výstavba přehrad:
Štěchovická přehrada se stavěla v letech 1939 - 43 a pod vodou její nádrže zmizely Svatojánské proudy. Charakter řeky zůstal zachován, jen její tok je téměř neznatelný.
Vodní dílo Slapy, dokončené v r. 1955, akumuluje vodu zejména k odběrům pro energetiku, zajišťuje minimální průtok pro vodárnu v Praze - Podolí, k potřebám plavby na dolním toku Vltavy a Labe a k částečné ochraně Prahy před povodněmi.
Vzdálenost od začátku trasy: 1,42 km; GPS: N49 50.786 E14 26.129
Jedle bělokorá (Abies alba) je zde nejcitlivějším jehličnanem stejně jako téměř v celé Evropě. Její semenáčky najdeme po různých stinných a vlhkých místech, ale starší stromy prosychají a odumírají. Všechny příčiny tohoto jevu zatím neznáme, ale patrně zde hraje velkou roli znečištění ovzduší a kyselé deště.
Charakteristickými znaky jedle jsou:
Jedle ve vyšším věku vytvářejí ploché zakončení koruny, na němž si rádi staví hnízda někteří dravci.
Vzdálenost od začátku trasy: 1,89 km; GPS: N49 50.808 E14 26.487
Zvěří se rozumí ty druhy živočichů, které vyjmenovává zákon o myslivosti.
Myslivost má u nás staletou tradici a navazuje na loveckou činnost provázející lidskou společnost od samého začátku. Zatímco původně lov sloužil k zajištění potravy, později se stále více stává kratochvílí a hospodářský význam ustupoval do pozadí.
Myslivost se zabývá chovem, ochranou a lovem zvěře. Stejně jako ochrana přírody má zájem na zachování přírodního prostředí, na rozdíl od ní však nechrání celé společenství druhů, ale některé druhy upřednostňuje a jiné naopak potlačuje, často také zavádí do naší přírody cizí druhy.
Stále ještě přežívá dělení na zvěř užitkovou a škodnou, které však neodpovídá současným vědeckým poznatkům. Každý druh má v ekosystému svoje nezastupitelné místo. Hubením dravců - typické "škodné" - dochází k nežádoucím změnám ve složení společenstva a početnost jeho jednotlivých druhů. Naopak vysoké stavy tzv. užitkové zvěře mohou vést k ničení vzácných rostlinných společenstev, k poškozování porostů a tím zpětně ke zhoršování zdravotního stavu zvěře.
Mnoho druhů škodné zvěře je částečně nebo celoročně hájeno, protože pomáhají udržovat ekologickou stabilitu tím, že likvidují nemocné a slabé jedince. Patří mezi ně například vydra obecná, výr velký, káně lesní a další.
V našem polesí žije srnčí, mufloni a černá zvěř, z divoké drobné zejména zajíc polní, králík divoký, kachna divoká, řidčeji bažant obecný.
Muflon (Ovis musimon) začal být chován ve zdejší oboře teprve začátkem 80. let m.s. Je to druh pocházející z korsických hor a zde našel ideální podmínky. Žije v tlupách, živí se spásáním travin a bylin, případně letorostů dřevin. Jeho vliv na zdejší společenstvo a souvislost s ubýváním některých ohrožených rostlinných druhů zatím nebyly vědecky zkoumány.
Prase divoké (Sus scrofa) - tzv. černá zvěř - žilo až do druhé světové války u nás pouze v oborách. Během válečných událostí se dostalo do volné přírody a silně se rozmnožilo. Po většinu roku se sdružuje do početných tlup, staří kňouři žijí osaměle. Je všežravé, kromě rostlinné potravy loví také drobné živočichy, živí se i zdechlinami.
Srnec obecný (Capreolus capreolus) je naším původním druhem. Kromě spásání bylin a travin se živí pupeny a letorosty polokeřů, keříků a dřevin. V květnu až červnu se rodí mláďata - bíle skvrnitá srnčata. Pokud je někde najdete, prosíme, nedotýkejte se jich. Nejsou opuštěna, srna se k nim vrací a ucítí-li na nich lidský pach, už je nepřijme.
Vzdálenost od začátku trasy: 2,22 km; GPS: N49 50.823 E14 26.758
Zákony České republiky chrání přírodní bohatství naší země a vzhled krajiny. Poskytují ochranu vzácným druhům rostlin a živočichů a také význačným neživým částem přírody - zkamenělinám, nerostům, geologickým útvarům. Přírodovědná a krajinně významná území jsou vyhlašována za chráněná.
Ochranu přírody provádí ministerstvo přírodního prostředí, krajské úřady a obce, významným je podíl práce dobrovolníků a nevládních organizacích.
Cílem moderní ochrany přírody je zachování všech rostlin a živočichů, což vyžaduje zachovat přirozené ekologické podmínky jejich života. Vyhubením každého rostlinného nebo živočišného druhu je nenahraditelnou ztrátou - ztrátou morálně-kulturní i ekologickou - a narušuje naší přírodu.
Člověk je jedním z článků složitých ekologických vztahů, tj. vztahů organismů k prostředí i k sobě navzájem. V době technického rozvoje dosahuje působení člověka na přírodu na mnohých místech mezí únosnosti a narušuje ekologickou stabilitu, takže vyvstává otázka, zda se tak sám nedostává mezi biologické druhy ohrožené lidskou činností.
Aby lidé mohli čelit narušování přírody, musejí poznávat ekologické vztahy, jen tak mohou účinně chránit přírodu a celé životní prostředí. Tím umožní přežití nejen rostlinám a zvířatům, ale i sami sobě.
Na protějším břehu je vidět část přírodní rezervace Kobylí dráha, která zabírá plochu asi 50 ha. Členitost jejího území s rozličnými mikroklimatickými a půdními poměry podmiňuje velkou různorodost druhů a společenstev. Rezervace představuje charakteristický "výřez" ekologických poměrů v oblasti štěchovické nádrže.
Přírodní rezervace chrání celý ekosystém - v daném případě společenstva suťových lesů a skalních stepí s rostlinami jako například plicník horský nejměkčí, bělozářka liliovitá, třemdava bílá, kamajka modronachová, lilie zlatohlavá, astra chlumní, tařice skalní. Z chráněných živočichů zde žije mlok skvrnitý, ještěrka zelená, výr velký, datel černý, strakapoud velký a mnoho jiných.
Uvedené rostlinné a živočišné druhy se vyskytují porůznu v celé oblasti naší naučné stezky a jsou samozřejmě chráněny všude, i mimo území rezervace. Na některých z nich upozorňujeme na jednotlivých panelech.
Zdě Vám připomínáme, že zdánlivě obyčejné druhy rostlin, i nechráněné, jsou nenahraditelným předpokladem života dalších organismů. Patří mezi ně také jíva s květenstvím kočiček a jarní byliny, jako sasanka hajní nebo jaterník trojlaločný lidově zvaný podléška.
Děkujeme Vám, že netrháte květy a nevyrýváte rostliny pro své zahrádky. Jednou z mnohých příčin ubývání rostlinných druhů je právě toto zdánlivě nevinná lidská konání, které omezuje rozmnožování rostlin a ochuzuje včely i čmeláky o pastvu
Vzdálenost od začátku trasy: 2,31 km; GPS: N49 50.723 E14 27.054
Voroplavba byla ve 14. století, kdy již existuje více historických informací, v plném rozkvětu. Dřevo bylo pro lidi vždy velmi důležitým materiálem, bylo základním zdrojem energie. Člověk se naučil vázat klády dohromady a získal tak plavidlo s výbornými plavebními vlastnostmi.
Vory složili nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, tuhy, smoly, dřevěného uhlí, šindelů, sýrů z Třeboňska, piva z Budějovic, skleněných výrobků z Vimperka a dalšího zboží.
Výhodou plaveného dřeva oproti dřevu neplavenému:
Vltava se svými pěti velkými přítoky - Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou - měla pro voroplavbu všechny předpoklady:
Od doby Karla IV. probíhaly pokusy o splavnění Vltavy. Většímu rozvoji lodní plavby ale bránily nebezpečné Štěchovické proudy, později nazvané Svatojánské proudy. Náklady na lodní dopravu také zvyšovaly stálé opravy potahových stezek, které trpěly povodněmi a dřenicemi (tahem ledových ker při jarním tání) více, než jiné vodní stavby. Z těchto důvodů se pozornost solních úředníků upínala k pramenům (plavidlům skládajících se z vorů svázaných z klád a navzájem volně spojených), které mohly plout i za nepříznivých vodních stavů a byly poměrně spolehlivým a bezpečným dopravním prostředkem. Solní obchod tak v Čechách závisel především na voroplavbě.
Pohromou pro voroplavbu byla až 1. světová války - většina plavců musela narukovat, těžba dřeva poklesla a nebyl o ně ani dostatečný zájem. Po válce již nenabyla toho významu, jaký měla dříve.
Další problémy přinesly stavby přehrad a nutnost remorkáží na přehradní vodě. Po stavbě Vranské přehrady byla r. 1943 dokončena Štěchovická přehrada a byl zde ponechán pouze tunel o světlosti 6 m, jimž voda prudce proudila a při výjezdu tvořila velké a nebezpečné peřeje. Proto bylo proplouvání těchto míst stanoven zkušený plavec, jenž proplouval s každým pramenem jako lodivod.
Stavba Slapské přehrady zarazila voroplavbu do Prahy úplně. Poslední prameny projely do Prahy v roce 1947. Od r. 1948 se plavilo dřevo už pouze příležitostně, hlavně pro potřebu přehrad. Poslední prameny projely po Vltavě 12. září 1960. Tímto datem se uzavřela tisíciletá historie voroplavby v Čechách.
V roce 1971 byla provedena rekonstrukce voroplavby, totiž přípravných prací, stavby vorů a pramene (šestivoroného) a plavby pramene z Vyššího Brodu do Českých Budějovic. Z technických důvodů skončila plavba již v Březí. Z této rekonstrukce vznikl dokumentární film, bohatá fotografická dokumentace a byly zachyceny vzpomínky několika z posledních plavců.
Na obrázku je přední část pramene s popisem jednotlivých částí.
Vzdálenost od začátku trasy: 4,27km; GPS: N49 50.110 E14 27.117
Stojíme na rozhraní mezi nejstarší chatovou osadou "Ztracenka" a jednou z nejmladších - osadou "Svatojánské proudy"
Legendární "Ztracenka" je spjata a historií trampingu, který je v Čechách dvacátých a třicátých let zvláštním sociálním jevem, který nemá jinde ve světě obdoby.
Základem Ztracenky bylo trampské tábořiště na prudkém pohybu divoce proudící Vltavy, kde si mladí nadšenci založili v r. 1918 osadu "Ztracená naděje" později zvanou Ztracenka.
Když vznikla štěchovická nádrž a voda zaplavila původní místo, osada se posunula výše.
Podmanivé prostředí vytvořené partou dobrých kamarádů dalo vznik trampským písničkám. Do osudu Ztracenky se zapsalo mnoho osobností - za všechny jmenujme alespoň Jaroslava Ježka a Oldřicha Kováře, člena opery Národního divadla. Památníček na Mravenčí skále nese jejich jména těch, na které osada s vděčností vzpomíná. Jejich odkaz kamarádství, optimismu a lásky k přírodě přebírají nové generace osadníků.
Trampské hnutí zrodilo po první světové válce v atmosféře zklamání mladé generace, jejíž nenaplněné tužby rozechvěl dvojí romantický proud: kult života v přírodě z románů spisovatele Jacka Londona, a dobrodružné příběhy éry němého filmu.
Na počátku třicátých let se stal tramping masovým hnutím. Vznikaly chatové osady a volné táboření v přírodě ustupovalo stabilizované rekreaci.
Živelné hnutí weakendových úniků do přírody zachvátilo část městské mládeže, hlavně z Prahy. Tito mladí lidé si osvojili název trampové. Nadevše si cenili kamarádství, měli rádi legraci a rádi zpívali. Nezazlíváme jim, že o přírodu neměli hlubší zájem, a že jim byla spíše kulisou, ve které snili svůj svět romantiky. Měli přírodu rádi svým způsobem, který odpovídal jejich představám.
Nejen touha po přírodě, ale i móda měla za následek růst počtu chat a chatových osad, který v současné době v okrese Praha - západ již přesahuje meze únosnosti a hlediska ekologické rovnováhy.
Paradoxem tohoto vývoje je skutečnost, že člověk v touze po čisté přírodě vlastně přírodu narušuje, protože se nespokojuje s přírodou jaká je, ale vnáší do ní prvky technické civilizace.
Při velkém rozsahu chatové rekreace jsou chatové osady objektivně jedním z činitelů působících negativně na přírodu. Mnohé osadní výbory pomáhají toto záporné působení omezovat. Příkladem jsou osady Ztracenka, Svatojánské proudy a SKOT, které spolupracují s lesní správou a s Českým svazem ochránců přírody. Jejich členové pomáhali 11. základní organizaci ČSOP brigádnickou prací na vybudování této naučné stezky.
Každého, kdo prochází po naučné stezce osadou Ztracenka, upoutá cit, s jakým jsou chaty zapojeny do přírodního prostředí, v tom je Ztracenka vzorem i pro ostatní osady.
Vzdálenost od začátku trasy: 4,77km; GPS: N49 49.988 E14 26.977
Stojíme na rozhraní mezi nejstarší chatovou osadou "Ztracenka" a jednou z nejmladších - osadou "Svatojánské proudy"
Legendární "Ztracenka" je spjata a historií trampingu, který je v Čechách dvacátých a třicátých let zvláštním sociálním jevem, který nemá jinde ve světě obdoby.
Základem Ztracenky bylo trampské tábořiště na prudkém pohybu divoce proudící Vltavy, kde si mladí nadšenci založili v r. 1918 osadu "Ztracená naděje" později zvanou Ztracenka. Když vznikla štěchovická nádrž a voda zaplavila původní místo, osada se posunula výše.
Podmanivé prostředí vytvořené partou dobrých kamarádů dalo vznik trampským písničkám. Do osudu Ztracenky se zapsalo mnoho osobností - za všechny jmenujme alespoň Jaroslava Ježka a Oldřicha Kováře, člena opery Národního divadla. Památníček na Mravenčí skále nese jejich jména těch, na které osada s vděčností vzpomíná. Jejich odkaz kamarádství, optimismu a lásky k přírodě přebírají nové generace osadníků.
Trampské hnutí zrodilo po první světové válce v atmosféře zklamání mladé generace, jejíž nenaplněné tužby rozechvěl dvojí romantický proud: kult života v přírodě z románů spisovatele Jacka Londona, a dobrodružné příběhy éry němého filmu.
Živelné hnutí weakendových úniků do přírody zachvátilo část městské mládeže, hlavně z Prahy. Tito mladí lidé si osvojili název trampové. Nadevše si cenili kamarádství, měli rádi legraci a rádi zpívali. Nezazlíváme jim, že o přírodu neměli hlubší zájem, a že jim byla spíše kulisou, ve které snili svůj svět romantiky, než hluboký zájem.
Na počátku třicátých let se stal tramping masovým hnutím. Vznikaly chatové osady a volné táboření v přírodě ustupovalo stabilizované rekreaci.
Touha po přírodě, ale móda a omezené možnosti cestování měly za následek růst počtu chat a chatových osad, který v mnoha lokalitách přesáhl meze únosnosti a hlediska ekologické rovnováhy.
Paradoxem je, že člověk v touze po čisté přírodě ji vlastně narušuje, protože se nespokojuje s tím jaká je, ale aktivně ji "vylepšuje". Až budete procházet zdejšími chatovými osadami, můžete sami posoudit, jak se osadníci s tímto problémem vyrovnávají.
Nejčastější a nejvýznamnější negativní vlivy chatových osad:
Vzdálenost od začátku trasy: 4,77km; GPS: N49 50.018 E14 26.736
Jestliže potkáte jakoby pomalu tekoucí pramének mědi nebo stříbra, není to kov a není to ani had, ale chráněný ještěr slepýš křehký (Anguis fragilis).
Neumí se pohybovat rychle, proto jej opatrně překročte, aby se mohl doplazit tam, kam má namířeno.
a mírnějších svazích, do nichž se opírá slunce, žije ještěrka zelená (Lacerta viridis). Je největší ze tří druhů ještěrek v Čechách, kdy je její výskyt omezen na kaňony Vltavy a Berounky a nekteré lokality Českého středohoří. Centrum jejího rozšíření je ve Středomoří a na Balkáně, u nás je severní hranice jejího areálu.
N Dospělí samci měří 35 i více cm. Jsou smaragdově zelení, hrdlo a spodní část hlavy mají tyrkysově modré. Samice jsou nenápadné matně zelené nebo hnědavé. Specifickým znakem samic ve štěchovické oblasti je bílé a červeně skvrnité hrdlo.
Volně žijícím živočichům je dotyk lidských rukou většinou nepříjemný a některým druhům způsobuje šok a nebo i smrt. Věříme, že se nebudete snažit chytit ještěrku a že neublížíte ani slepýši nebo jinému zvířeti.
Rostliny suchých skal se přizpůsobily extrémním podmínkám. Tak např. tučnolisté rostliny (sukulenty) regulují svou vodní bilanci vytvářením rezerv v dužnatých listech a lodyhách.
Mezi zdejší sukulenty patří rozchodník bílý (Sedum album) a rozchodník ostrý (Sedum acre). Oba rozchodníky kvetou v létě a lemují stezku polštářky bílých a žlutých kvítků.
Chrpa Triumfettiho (Cenfaurea triumfetti) je v České republice jediným chráněným druhem z četných druhů chrp. K životu na suchých s slunných stanovištích je uzpůsobena především svými plstnatými listy, které zabraňují vysoušení a zajišťují rostlině potřebnou vodní rovnováhu.
Tis červený (Taxus baccata) roste roztroušeně ve smíšených porostech zdejších svahů a je chráněný. Jeden asi třistaletý exemplář vyrůstá na netypickém stanovišti ze skály u stezky na vysluněném místě. Tis je rostlina dvoudomá, tzn., že někteří jedinci jsou samčí a jiní samičí. Plodem tisu je červený mníšek - jediná část rostliny, která není jedovatá.
Vzdálenost od začátku trasy: 5,65km; GPS: N49 49.795 E14 26.467
Stezka vede podél suťových polí, která vznikají rozpadem horniny. Nazývají se také suťové kužely. Propouštějí srážkovou vodu, která se vsakuje, stéká po skalnatém podkladu a objevuje se na úpatí suťového kužele jako suťový pramen.
Mezi kameny suťových polí se postupně usazuje organický substrát, vzniká půda a v ní se uchytávají zejména křídlatá semena různých dřevin zanesená větrem.
Suťové pole tak zarůstá společenstvem suťových porostů, v nichž převládají habr obecný, javor mléč i klen, lípa velkolistá a líska obecná.
Na obrázcích si můžete prohlédnout rozdíly ve tvaru listů, plodů i květů obou zmíněných druhů javorů, klenu a mléče
Borovice lesní (Pinus silvestris) zde roste jako původní dřevina na skalách. Daří se jí na slunných polohách, přitom je odolná proti mrazu, snáší velké teplotní výkyvy a je přizpůsobivá vůči vlhku.
Její vlastností ji předurčují k tomu, že je dřevinou průkopnickou, to znamená, že dobývá a osídluje nové plochy, zejména stanoviště extrémního charakteru, které nevyhovují náročnějším dřevinám.
Původní borová společenství se nazývají reliktní bory. Rozlišujeme je od uměle vysazovaných borových monokultur.
Vzdálenost od začátku trasy: 6,08km; GPS:N49 49.602 E14 26.672
Zde si všimneme zbytku původního zákrutu (meandru) řeky, jehož charakter zůstal zachován.
Přehradní jezero má čistou vodu, která však není vhodná ke koupání, protože v létě dosahuje pouze +10° až +14° C. V zimně se její teplota pohybuje okolo +3° C, takže hladina nezamrzá. Tento stav je způsobován přítokem chladných spodních vod ze slapského jezera, které mají v hluboké slapské nádrži relativně stálou teplotu.
V čisté a nezamrzající vodě se postupně rozšiřuje vedle drobných a běžných druhů ryb také hodnotné ryby lososovité, zejména : pstruh duhový (Salmo gairdneri irideus) a pstruh obecný (Salmo trutta morpha fario).
Pstruh obecný zde vytváří vzácnou jezerní formu, která je jinak známá jen v alpských a skandinávských jezerech.
V pobřežních mělčinách tohoto širokého oblouku s měkkým zaroslým dnem při levém břehu jsou přirozená trdliště většiny zdejších druhů, kde se ryby vytírají. Zarybnění nádrže provádí Český rybářský svaz.
Stojíme u dvou malých přítoků, které v průběhu dlouhých období vyhloubily roklinné zářezy do skalnatého masívu břehů. Tyto potůčky mají čistou vodu a hostí četnou zvířenu bezobratlých, zejména larvy hmyzu, které jsou přizpůsobeny životu v proudící kyslíkaté vodě.
Ve vlhkém stínu listnatých lesů je domovem chráněný obojživelník mlok skvrnitý (Salamandra salamandra).
Mlok je sametově černý se žlutými skvrnami. Když se cítí ohrožen, produkuje svými žlázami účinné sekrety neboli výměšky, které vyvolávají pálení na sliznici.
Své lovecké výpravy podniká většinou v noci, ale můžete ho spatřit za vlhkého počasí i ve dne.
V bezprostřední blízkosti břehu se vyskytuje chráněná užovka podplamatá (Natrix tesselata).
Tato naše vzácná užovka podplamatá je štíhlá, až 130 cm dlouhá. Má šedavý nebo zelenavý hřbet s tmavou kresbou. Nikdy nemá po stranách hlavy světlé půlměsíčky jako známější užovka obojková. Svým životem je vázána k vodě.
Dříve zde bývala pozorována vydra říční (Lutra lutra), kunovitá šelma přizpůsobená životu ve vodě a živící se rybami a dalšími drobnými živočichy.
Vzdálenost od začátku trasy: 6,30km; GPS:N49 49.531 E14 26.815
Les kolem Štěchovické nádrže má především funkci ochrannou: chrání svahy proti vodní erozi, tj. proti rozrušování a odplavování zemského povrchu dešťovými srážkami.
Břehové porosty vrby jívy, topolu černého i bílého a olše lepkavé chrání půdu před erozí. Ta je zde značná, protože pohyb vody působí na břehy nejen ve směru toku, ale také vertikálně kolísáním hladiny, která je důsledkem činnosti štěchovické hydroelektrárny.
Pro ochrannou funkci lesa a břehových porostů je důležité zachování jejich křovinného a bylinného patra.
Z listnatých stromů provázejí stezku ponejvíce habr, která má z našich stromů nejtěžší dřevo. Chrání svou korunou půdu před přeschnutím a přitom podrostu příliš nezaclání, takže umožňuje růst křovinného i bylinného patra.
Odhaduje se, že stoletý listnatý strom produkuje za hodinu až 1,7 kg kyslíku, což je množství, které potřebuje k životu 10 lidí na dobu 24 hodin.
Jestliže takový strom porazíme, museli bychom zasadit okamžitě 2.500 mladých stromečků, abychom vyrovnali kyslíkovou bilanci.
Les břehové porosty vytvářejí životní prostředí pro mnohé druhy živočichů. Ve zdejších lesích se vyskytuje přes 60 chráněných druhů ptáků a další druhy lze náhodně zastihnout. Houštiny břehovitých porostů prorostlé ostružiním, maliním i kopřivami jsou ideálním úkrytem ptáků hnízdících na zemi nebo při zemi. V lesních porostech je většina ptáků přirozeným regulátorem škodlivého hmyzu. Upozorňujeme na některé chráněné druhy:
Strakapoud i datel šplhají po kmeni stromu ve spirále vzhůru a silným zobákem vybírají larvy hmyzu. Na jaře se prozrazují svým datlím "bubnováním", které se nese až přes kilometr daleko. Tento zvuk vzniká rychlým kmitáním hlavy a bušením zobáku do dřeva. Je to jejich způsob ohlašování hnízdního teritoria.
Vzdálenost od začátku trasy: 6,95km; GPS:N49 49.303 E14 26.529
Vltava se zde zařezává hluboko do podkladu a odkrývá tak geologickou stavbu území, kterým protéká. Zajímavou částí jejího údolního profilu je tento kaňon, kde se řeka prořezává tvrdými horninami jílovského pásma.
JÍLOVSKÉ PÁSMO je komplexem vyvřelých hornin, starých více než 600 milionu let. V dalším procesu utváření zemské kůry do něho pronikly i mladší vyvřeliny, takže je geologicky i petrograficky značně složité. Táhne se v pruhu širokém 1 - 4 km od Jílového k Mirovicům a je tvořeno širokou škálou hornin, jako jsou: metabazity, křemenné porfyry, granodiority až křemenné diority.
Na tyto horniny působí tlak, takže postupně zbřidličnatěli a překrystalizovali, došlo k jejich narušení zlomy a puklinami. Při změně teplotních podmínek - zejména působením zamrzající vody v prasklinách - se uvolňují části nebo celé masy horniny, padají se strmých stěn a strhávají s sebou další uvolněné balvany.
Zvláštností jílovského pásma je výskyt zlaté rudy. Voda v malých vltavských přítoku přinášela ode dávna rozdrcené jílovské horniny společně se zlatým pískem a valouny. Na protějším břehu poněkud výše proti proudu spatříte ústí potůčku Třemblová, kde se poměrně dlouho rýžovalo zlato. V oblasti jílovského pásma se zlatá ruda těžila na různých místech.
Typickou rostlinou výslunných skalnatých srázů tohoto údolí je chráněná tařice skalní (Aurinia saxatilis), která od dubna do května září ostrou žlutí svých květů. Je středozemního původu - v naší vlasti se nachází na severní hranici svého zeměpisného rozšíření. Proniká svými dlouhými vidlicovitými kořeny hluboko do skalních spár, narušují horninu a přispívá k tvorbě humusu.
Výr velký (Bubo bubo) je velmi vzácným druhem místní ptačí zvířeny.
Každoročně od ledna do března se nese vltavským kaňonem k večeru a brzy ráno tlumené volání "HUU -U" největší evropské sovy - výra velkého.
Měří kolem 70 cm, v rozpětí křídel přes 160 cm. Pro hnízdiště si volí výklenky ve skalách a nepřístupných stěnách, nejraději pod převisem.
Výr velký se živí zejména malými a většími hlodavci, zdolá i zajíce a dovede požírat ježky, jejichž je jediným přirozeným nepřítelem. Jeho lovecký revír je značně rozsáhlý, loví až 15 km od hnízda. I když se živí i některými chráněnými druhy, jako například ježek a někdy také drobnou lovnou zvěří, má stejně jako ostatní masožravci v přírodě své nezastupitelné místo a zaslouží si ochranu.
Začátkem 20.století hrozilo výrům úplné vyhubení. Od roku 1928 je u nás výr velký prohlášen za přírodní památku a je celoročně hájen. Je zařazen do takzvané "Červené listiny ohrožených evropských ptačích druhů."
Podobný osud stihl i další sovy a dravce. Jejich záměrné hubení mělo za následek nežádoucí přemnožení zvířat, která jim slouží za potravu a zároveň zhoršení zdravotního stavu drobné lovné zvěře.