Zastavení dvanácté - Vltavský kaňon

Vzdálenost od začátku trasy: 6,95km; GPS: N49 49.303 E14 26.529

Vltava se zde zařezává hluboko do podkladu a odkrývá tak geologickou stavbu území, kterým protéká. Zajímavou částí jejího údolního profilu je tento kaňon, kde se řeka prořezává tvrdými horninami jílovského pásma.

Jílovské pásmo je komplexem vyvřelých hornin, starých více než 600 milionu let. V dalším procesu utváření zemské kůry do něho pronikly i mladší vyvřeliny, takže je geologicky i petrograficky značně složité. Táhne se v pruhu širokém 1 - 4 km od Jílového k Mirovicům a je tvořeno širokou škálou hornin, jako jsou: metabazity, křemenné porfyry, granodiority až křemenné diority.

Na tyto horniny působí tlak, takže postupně zbřidličnatěli a překrystalizovali, došlo k jejich narušení zlomy a puklinami. Při změně teplotních podmínek - zejména působením zamrzající vody v prasklinách - se uvolňují části nebo celé masy horniny, padají se strmých stěn a strhávají s sebou další uvolněné balvany.

Zvláštností jílovského pásma je výskyt zlaté rudy. Voda v malých vltavských přítoku přinášela ode dávna rozdrcené jílovské horniny společně se zlatým pískem a valouny. Na protějším břehu poněkud výše proti proudu spatříte ústí potůčku Třemblová, kde se poměrně dlouho rýžovalo zlato. V oblasti jílovského pásma se zlatá ruda těžila na různých místech.

Typickou rostlinou výslunných skalnatých srázů tohoto údolí je chráněná tařice skalní (Aurinia saxatilis), která od dubna do května září ostrou žlutí svých květů. Je středozemního původu - v naší vlasti se nachází na severní hranici svého zeměpisného rozšíření. Proniká svými dlouhými vidlicovitými kořeny hluboko do skalních spár, narušují horninu a přispívá k tvorbě humusu.

Výr velký

Výr velký (Bubo bubo) je velmi vzácným druhem místní ptačí zvířeny.

Každoročně od ledna do března se nese vltavským kaňonem k večeru a brzy ráno tlumené volání "HUU -U" největší evropské sovy - výra velkého.

Měří kolem 70 cm, v rozpětí křídel přes 160 cm. Pro hnízdiště si volí výklenky ve skalách a nepřístupných stěnách, nejraději pod převisem.

Výr velký se živí zejména malými a většími hlodavci, zdolá i zajíce a dovede požírat ježky, jejichž je jediným přirozeným nepřítelem. Jeho lovecký revír je značně rozsáhlý, loví až 15 km od hnízda. I když se živí i některými chráněnými druhy, jako například ježek a někdy také drobnou lovnou zvěří, má stejně jako ostatní masožravci v přírodě své nezastupitelné místo a zaslouží si ochranu.

Začátkem 20.století hrozilo výrům úplné vyhubení. Od roku 1928 je u nás výr velký prohlášen za přírodní památku a je celoročně hájen. Je zařazen do takzvané "Červené listiny ohrožených evropských ptačích druhů."

Podobný osud stihl i další sovy a dravce. Jejich záměrné hubení mělo za následek nežádoucí přemnožení zvířat, která jim slouží za potravu a zároveň zhoršení zdravotního stavu drobné lovné zvěře.