Střípky

Zemřel Jan Pavel II.

Nejsem katolík. Nesdílel jsem papežovy názory na potraty a katolické stanovisko k homosexuálům považuji za přehnané. Na druhé straně chápu dobrou vůli, obsaženou v papežových omluvách na všechny strany, ale jsem toho názoru, že i s omluvami je třeba šetřit: obrazně řečeno nepovažuji např. za vhodné, aby se člověk, který není zrovna vegetariánem, omlouval za to, že občas jí maso, přímo lidožroutům. Zvyšuje to totiž neúměrně jejich apetit. Asi proto jsem horlivým stoupencem zavilého válečného zločince Bushe, podporuji jeho politiku na Blízkém východě a postoj Vatikánu k irácké válce mne naplnil smutkem a nepochopením.

Taky mne nedojímá fakt, že zemřel „slovanský“ papež. Držím to, co kdysi napsal o slovanství Karel Havlíček, a s těmi, co měli a mají slovanství plnou hubu, mám (jako ostatně drtivá většina obyvatel této země) ty nejhorší zkušenosti.

Ale vzpomněl jsem si na dobu, kdy byl Jan Pavel II. zvolen na Petrův stolec. Bylo to krátce po Chartě 77. To, co se tehdy dělo, ještě utvrdilo spoustu lidí u nás (mne taky) v přesvědčení, že se nedá nic dělat a že si Rusové a jejich přisluhovači mohou dovolit skoro úplně všechno.

Skutečnost, že se papežem stal krakovský arcibiskup, o němž bylo všeobecně známo, že je pro ruské protektory i jejich polské pomocníky zcela nepřijatelný i jen jako nástupce polského primase Wyszyńského, mou depresi nabouralo. S potěšením jsem sledoval bezmocný vztek, s nímž bolševici volbu brali na vědomí. Navíc papeži nedokázali úplně bránit v cestách do vlasti a on nezůstal své pověsti nic podstatného dlužen. Jistě že nesvrhl komunismus: ale svou trochou přispěl a jsem mu za to vděčný.

Ani jsme si neuvědomovali, jak dlouho provázel papež Jan Pavel II. mne a mé vrstevníky na životní cestě. Dvacet sedm let není z hlediska historie dlouhá doba: ale když ho zvolili, bylo mi třicet osm let. Tohle subjektivní měřítko mi připadá přesnější než kosmické dimenze dějin. Papežův odchod nám připomíná konečnost a pomíjivost naší existence.

Zvíře muselo zemřít, nedbalo totiž policejních výzev "kšá" a "huš" Divočák zahnal muže zákona na strom!

Jako vesničané z Kerska, kteří podle Bohumila Hrabala skolili divočáka přímo ve škole, si připadali policisté ze Štěchovic v Praze-západ.

Na rozdíl od filmových hrdinů se však strážci zákona v souboji s kancem dostali do výrazné defenzívy. Divočák je totiž zahnal až na strom a zachránit je musela služební zbraň!

Divočák pobíhal po pozemku, který sousedí s mateřskou školkou. To mohlo být velmi nebezpečné, proto byla na záškodníka přivolána hlídka. Jenže! "Při postupu hlídky zahradou vyběhlo náhle z hustého trní divoké prase a hnalo se na policisty," uvedl mluvčí policie Prahy-západ Jaroslav Vokáč.

Začalo jít do tuhého. Rozdivočelý divočák totiž začal muže zákona pronásledovat i při jejich rychlém ústupu. V boji o holý život prchali dva policisté před rozzuřeným zvířetem přes několik plotů.

Jeden podpraporčík vyskočil na strom, druhý policista hledal spásu na jednom z povalených kmenů. Divočák se však dral z ním. Na výzvy policistů "kšá" a "huš" nereagoval a zjevně je považoval za pobídku ke hře. Když už jeden z policistů neměl kam ustupovat, zaznělo několik výstřelů," pokračoval mluvčí Vokáč.

Zraněné prase se dalo konečně na útěk. "Z parcely vyběhl divočák dírou, kterou pravděpodobně do zahrady vlezl a po několika metrech padl mrtev," zakončil Vokáč.

Podle vyšetřovatelů incidentu použili policisté střelnou zbraň oprávněně. V tomto případě přimhouřili oko i nad tím, že nepoužili povinnou výzvu s výstrahou ani výstražný výstřel.

Úlovek byl předán myslivcům, zda si ho udělají na šípkové omáčce nebo se zelím, už ale policisté nevědí...

Středočeský kraj zahájil přípravu na splavnění Vltavy na jih Čech

Nastala doba předvánoční a adventní. Pro většinu z nás je to doba úklidu, shánění dárků a velkého stresu, abychom náhodou na něco nebo někoho nezapomněli, často s otázkou kde na to vzít. A přitom se stačí podívat pořádně u sebe doma. Kolik přebytečných věcí skrývají naše obydlí, zatím co my si myslíme, co vše nám vlastně chybí.

Mám pro Vás takový nápad, „jak zabít možná i 10 much jednou ranou“.

1) Při předvánočním úklidu udělejme nejprve „čistku“ všeho nepotřebného, dejme to na jedno místo a zamysleme se s rodinou, zda něco z toho můžeme dát do bazaru a ještě lépe, komu by jsme mohli tyto věci věnovat a koho jimi doopravdy potěšíme.

2) Obdarovávejme, prosím, s dobrým úmyslem a rozmyslem a ne proto, že se něčeho potřebujeme jen zbavit. Babička jistě uvítá, více než klasické papuče, třeba varnou konvici, kterou jsme dostali v létě už nevím od koho, ale protože má malý obsah a naší vícečlenné rodině by nestačila, tak leží v komoře. Hračky a knížky po naších dětech jistě potěší děti z okolí nebo dětského domova či v nemocnici. Třeba by manžel se synem, mohli natřít a spravit starou koloběžku ležící na půdě a věnovat jí chlapečkovi odvedle, který žádnou nemá. Stačí se dívat okolo sebe, a pokud se třeba stydíme nebo by jsme se cítili trapně, tak například oblečení z kterého jsme vyrostli a je hezké a čisté, zabalme do krabice a dejme před dveře tomu, kdo si myslíme, že to potřebuje. Lísteček s hezkým přáním a s vysvětlením, že snad mu věci přijdou vhod, nebo někomu koho zná, třeba bez našeho podpisu, nikoho neurazí a zároveň nepřivede do rozpaků.

3) … a z peněz, které ušetříme za některé zbytečnosti a nebo je získáme z prodeje v bazaru, pak můžeme použít na splacení dluhů a dloužků (obnovená důvěra kamarádů přece stojí za to).

4) … a nebo můžeme tyto peníze věnovat například v rámci adventních akcí (operace dětí, přístroje do nemocnic, záchrana památek,…), kterých je teď všude dost a stačí si vybrat podle svého srdíčka.

5) A tady se dostávám také k naší duši. Předvánoční úklid by se neměl týkat jen našich obydlí, ale také nás samotných – naší duše. Podívejme se nyní sami do sebe a zeptejme se, zda jsme někomu nějak i třeba nevědomky neublížili či zda necítíme nějakou křivdu? Nevysvětlená nedorozumění dokážou zkazit i takovou náladu jako je ta vánoční. Nabídněme smír, omluvme se a otevřeme svá srdce porozumění a odpouštění. Je to ten nejlevnější vánoční dárek, slova nic nestojí, ale mající obrovskou moc a sílu. A darovaný bude zároveň i obdarovaným.

6) Děti zapojte do úklidu a nebo zabavte nápady, jaké dárečky by mohli sami vyrobit. Z často prošlých potravin, i šikovné dětské ruce dokážou udělat krásné ozdobné dárky. Např. z rozbitých vánočních baněk jsou krásná třpytivá vánoční přáníčka, která potěší naše příbuzné více než jen ta z SMS ková. Procházka před „Půlnoční“ okolo blízkého domova důchodců, nebo opuštěných starých lidi s přáním „Šťastný a veselý“ a s takovým malým dárečkem a přáníčkem, potěší nejen tyto staré lidi, ale rozsvítí i světýlko v očích a duši malého umělce.

Že mi chybí 7) až 10)? Nevadí, podělte se s námi o některé ze svých nápadů, jak udělat radost jiným, a věřte mi, že i sami sobě.

Rok 2005 plný oslav.

V příštím roce se na Štěchovice, Třebenice a Masečín "řítí velký příděl" oslav a výročí:

950 let od první písemné zmínky o obci Třebenice viz. „darovací listina z roku 1055, ve které kníže Spytihněv II. daroval Ostrovskému klášteru část osady Třebenice (3 chalupy)“;
800 let od první písemné zmínky o Štěchovicích „Bula Přemysla Otakara I. z roku 1205“;
695 let od první písemné zmínky o Masečíně „Bula papeže Klimenta V. roku 1310 uvádí (mimo sídla vzdálenější) příslušnost 31 blízkých vesnic a je dokladem již tehdejší existence na př. Davle, Sázavy, Petrova, Pikovic, Hradištka, Měchenic, Hvozdnice, Bojanovic, Bratřínova, Masečína, Štěchovic, Třebenic, atd. Jedná se o jednotlivá sídla, nikoliv o vesnice v dnešním smyslu“ ;
140 let od zavedení linkové paroplavby do Štěchovic „26.8.1865“;
130 let od postavení kaple Povýšení sv. Kříže v Třebenicích „1875“
90 let od vysvěcení kostela sv. Jana Nepomuckého „23.10.1915“.

Docela velký příděl, pro tak malou obec, že. Bude zajímavé, jak se s touto "úrodou" vyrovnáme, zejména s ohledem na omezené finanční zdroje. A zda tyto oslavy dokážeme využít k propagaci obcí.

Budeme Vás na našich stránkách informovat o oficiálních akcích obce i farnosti. Rádi také uvítáme Váš případný návrh či námět a předáme ho příslušným kompetentním osobám.

Jiří Eliáš

Váš názor na tento článek:

Reakce čtenářů:

zpět na obsah

Pouť, při níž musíte přeplavat řeku.

Přeji krásný dobrý den všem , ale asi se nechci přidávat k posledním komentářům na webu, pracuji ve školství a dneska je poslední den, kdy se rozdávalo vysvědčení a všichni studenti z naší školy se rozjeli na prázdniny a tak bylo asi ve všech školách, protože dneska je ten "poslední den" a před námi jsou dva měsíce prázdnin... Moc bych si přála, aby naše děti rády chodily do školek, chodily do základní školy, potom podle vlastního výběru na střední školy a nakonec na vysoké školy. Aby jim nikdo neurčoval, kam mají jít, co mají dělat, kde se mají vzdělávat, čím být, že to je věc toho kterého člověka, kde bude studovat a kde a v jaké oblasti bude pracovat. A je jedno jestli to je křesťan, muslim, mohamed, žid... Myslím si, že mladí lidé dnešní doby mají od nás "starších" děsně velkou výhodu. Můžou všechno. To co chtějí. To jsme mi tenkrát nemohli. Moc jim to přeji a moc bych si přála, aby se nemuselo diskutovat o tom, zda dítě chodí do téhle školky, či jiné. No ale abych přešla k tématu, proč jsem začala psát tenhle mail. Je úplně z jiného soudku, než se právě "diskutuje" na webových stránkách. Snad to nikomu nebude vadit. A pokud jo, tak to už dál číst nemusí...

V sobotu t.j. 26.6.2004 byla pouť na ostrově u Davle . A o této pouti bych Vám chtěla napsat pár řádků. Pro ty, kteří tam nebyli a pro ty, kteří tam byli a možná se přidají svými dojmy z této akce a sdělí je všem. Ale ať se vrátím na úplný začátek. V sobotu ráno jsem šla na Hlavní nádraží (už v 7.00 hod.) odkud měl odjíždět vlak. Pan páter nám všem psal, že do Davle jede ještě autobus, ale já mám blíž k Hlavnímu nádraží, tak jsem volila tuto cestu, i když v této chvíli jsem ještě nevěděla, že jsem sama proti sobě. Jo, dobrý, koupila jsem si lístek, paní pokladní mi řekla že vlak do Davle odjíždí ze 4. nástupiště v 7.15 hod. Sedla jsem si do vlaku, ten se za chvíli rozjel a já se koukala na krajinu, která nás míjela. Vlak byl docela plný, spousty lidí asi jelo do Davle nebo někam jinam. To nevím... Ale seděli tam lidi s pádlama a měli sebou psa, krásného labradora, který pobíhal vagónem sem a tam, až přišel průvodčí a řekl, ať je ten pes na jednom místě a ať mu dá majitel košík na čenich, že by mohl někoho pokousat. ???!!! Jo, dobrý, asi to jsou předpisy. Ten pes byl děsně mírumilovnej, měl rád všechny lidi v tom "mým" vagóně, v kterým jsem jela na pouť do Davle. Na téhle pouti jsem byla poprvé, takže když jsem vystoupila ve stanici Davle, nevěděla jsem, kam mám jít. Zeptala jsem se paní, která vystupovala se mnou, ano, to musíte jít přes most a potom do leva a pořád po silnici, až přijdete k převozu. Já tam taky jdu, ale ještě si jdu koupit buřty do znamenitého uzenářství, které tady v Davli je. Já jí řekla, že nechci buřty a že tedy půjdu jak mi řekla. Prošla jsem celou vesnicí, tím se nechci dotknout obyvatel Davle, třeba to je město, nevím... a šla jsem po silnici. Nejspíš to byla nějaká důležitá silnice, protože po ní jezdilo auto za autem. Nestačila jsem uskakovat, jak kolem mě frčely. Někdo si ještě zatroubil, aby mi dal najevo, kdo je tady pánem. Míjela jsem krásný domky, vily, se zahradama, z jedný zahrady koukal strom plný třešní, já si z pověrčivosti utrhla jenom tři třešně, který jsem snědla. A pořád jsem šla dál, cesta byla pěkná, ale již se mi zdála dlouhá, tak jsem se na parkovišti zeptala, kde je převoz na ostrov. Tak to jste již přešla, bylo mi odpovědí. A že se musím vrátit zpátky že to je tam, co je kostel. Zvláštní, já šla kolem kostela aniž bych si ho všimla. Ale ten převoz byl opravdu nenápadný. Nevadí, vrátila jsem se a našla "to". Již tam čekala nějaká maminka s kočárkem, pro jistotu se ještě ptám, jestli jsem tam správně, ano, bylo mi odpovědí. A za chvíli přijela loď, no loďka asi spíš a nás, co jsme už čekali na břehu, bylo nás tam za tu chvíli víc, nás pan převozník převezl na druhou stranu, to znamená na ostrov, kde měla být toho dne bohoslužba. Vystoupili jsme a já se poprvé procházela a rozhlížela na ostrově u Davle, kde byly zbytky benediktinského kláštera, který byl založen v roce 999. Brrr... tak dávno a ještě jsem slyšela, že tento klášter zanikl v roce 1420, to je zrovna rok, kdy bylo zrovna založeno město Tábor, z kterého pocházím. Dávné dějiny, které provázejí celý můj život. V těch ruinách jsem si představovala jak tam žili lidé kteří již dávno nežijí. V duchu, po tichu sama v sobě jsem uctila jejich památku a pomodlila se za ně. Ale za chvíli již nastala ta slavnost, ke které byl každý zván. Poutní slavnost sv. Jana Křtitele ve zbytcích benediktinského kláštera. Loďka za tu dobu, co jsem obdivovala poutní místo přejela několikrát sem a tam a přivezla spousty poutníků dychtících po této slavnosti. Ano, za chvíli nás tam bylo plno. Hlavní celebrant této slavnosti byl pan páter Mgr. Miloš Szabo, který tuto farnost měl na starosti, než byl jmenován farářem na Žižkově v Praze. Poznala jsem pana pátera Pawla Debeka, který tuto farnost spravuje, po odchodu pátera Szaba. To mi alespoň říkali lidi, kteří byli též přítomni na této pro mě zvláštní bohoslužbě, protože byla konána pod širým nebem a to jsem ještě nikdy nezažila. Já Vám všem píšu pouze svoje pocity a dojmy z tohoto zvláštního dne. Pro někoho to může být normální, ale pro mě to byla slavnost. Na ostrově se sešli lidi z farnosti Štěchovice, Davle a Slapy a farníci od sv. Prokopa z Prahy 3. Bylo nás tam plno a bylo to děsně moc krásný. Pan páter Szabo mluvil o sv. Janu Křtiteli a o lidech kterým byla uříznuta hlava v dnešní době, nepamatuji si již ty jména, které on jmenoval, je to asi hrůza, viz poslední mail, který jsem dostala po internetu, když "řezali" hlavu nějakýmu vězňovi. Brrr... Ale od toho dál. Asi tato mše byla zasvěcena Janu Křtiteli, který skončil stejným způsobem jako onen vězeň. Pan páter mluvil krásně jako vždycky, pak se dávalo Tělo Boží, dával ho pan páter Petr, páter Miloš. Chodili oni sami mezi námi účastníky této poutní mše a dávali nám Tělo Boží, které jsme přijímali. Pak už byl konec mše, pan páter Pawel řekl, že se všichni vyfotíme, než se rozejdeme. Tak jsme se fotili, najednou tam bylo spousty fotografů a každý to krásné společenství fotografoval. Bylo to velmi pěkné. Od malých mimin, novorozeňat, přes děti, mladý lidi, lidi ve středním věku, až po ty starý, některý již odkázáni na pomoc jiných lidí. Ale krásný ovzduší zde panovalo, všichni pomáhali všem a tak jsme se v pokoji přeplavili na druhý břeh ke kostelu sv. Kiliána, kde pro nás nastaly ty pravý poutní slavnosti. Táborák již hořel, buřtíky byly připraveny k opékání, k tomu hořčice a čerstvý chleba, všechno pěkně přikrytý v košících. A spousty koláčků, jako na svatbě a bábovky a kafe a čaj a pivo a víno, červené i bílé a jakýkoliv nealkoholický nápoj. Všichni jsme si opékali toho svého buřtíka, něco k němu zapíjeli, seděli jsme na farní zahradě v trávě, byly tam molitanové podložky, prostě luxus a všechno bylo super. Ve 13.00 hod. bylo zahájení výstavy, která byla v kostele, tolik krásných historických sakrálních liturgických předmětů jsem ještě neviděla a to jsem sběratelka. Podepsala jsem se do tlustý knihy, která tam byla, napsala jsem slova svýho obdivu a už v 15.00 hod byla Výstav Nejsvětější Svátosti a společná modlitba a požehnání od pana pátera Pawla. Pak byla zase volná diskuze s opékáním posledních buřtíků,ti, co to nestihli, se mohli naposledy nalodit a projet na lodi na ostrov kde kdysi v klášteře plnýho života připomíná jeho slávu už jenom pár kamenů. Já jsem nasedla do lodě a to co jsem viděla dlouho nezapomenu. Krásné okolí ostrova, soutok dvou řek, který byl opravdu vidět, plno chat v okolí, plno osudů dávno odžitých a zapomenutých. Seděla jsem v loďce, jako i seděli lidi dávno přede mnou a vnímala jsem krásu okolní přírody, která tam byla dneska a asi vždycky. A já v tu chvíli byla šťastná, moc šťastná a asi proto píšu tyhle řády Vám všem, protože tahle pouť na ostrov Davle bude zase příští rok snad... a tak Vám všem chci říct, že to stojí za to, dojít, dojet, doplazit se jakýmkoliv způsobem na tuhle poutní slavnost, protože je krásná. Můj poslední dík patří panu páteru Pawlovi, který byť není Čech, je z Polska, má obrovský smysl pro český humor a člověku je s ním opravdu dobře. A tak to má být. Kněz, otec, je pro nás všechny lidi, aby nám dával životní optimismus a naději v životě. Tak to celý den dával nám všem poutníkům znát pan páter Pawel a já mu tímto velmi děkuji. Děkuji Vám pane pátere za Váš optimismus a za to všechno, co jste Vy a Vaši farníci pro nás "přespolní" připravili. Bylo to opravdu perfektní a už teď se těším na Vaší další slavnost. Pro mě osobně to je svěcení zviřátek, tato slavnostot je u Vás normální, já se s tím ještě nikdy nesetkala. Protože mám taky to svoje zviřátko, přijedu na tuto slavnost, kdy se budou všechny zviřátka žehnat. Děkuji Vám pane pátere za tu všechnu námahu (muselo to být opravdu náročný) a taky děkuju těm všem lidem, kteří na tuto slavnost přijeli.

Radka Šárová

Převzato z webu Farnosti Praha 3 - Žižkov

Váš názor na tento článek:

Reakce čtenářů:

zpět na obsah

Voličský průkaz k volbám do Evropského parlamentu.

Znovu se projevuje všeobecně známá totální zhovadilost, ignorance a nadutost našich poslanců, senátorů a ..., kteří schválili zákon č. 62/2003 Sb. o volbách do Evropského parlamentu.

Chtěli jste volit mimo své trvalé bydliště, třeba ve Štěchovicích a ještě jste nepožádali písemně s ověřeným podpisem o voličský průkaz ? Potom máte naprostou smůlu a máte pouze dvě možnosti - pojedete na volby do místa trvalého bydliště, nebo budete volby prostě ignorovat.

Přemnoženým státním úředníkům, kteří potřebují pouze odůvodnit svou existenci, se podařilo do zákona "vpašovat" ustanovení § 30 (viz.dále) a naším "tvrdě" pracujícím poslancům, senátorům a ... bylo asi naprosto jedno (skoro jako vždy) co schvalují a podepisují.

Český občan, který většinou vždy vyřizuje vše na "doraz", nebyl o této naprosto podstatné změně oproti jiným volbám, naprosto informován. U jiných voleb, pokud si pamatuji, nemusela být žádost písemná, natož s ověřeným podpisem a volič si mohl voličský průkaz vyřídit osobně cca týden před dnem voleb. Ale to bylo pro státní mašinérii asi moc jednoduché a příliš demokratické. Proto se rozhodla podpořit voličskou účast ve volbách do Evropského parlamentu po svém.

Obzvláště "zábavné" v tomto kontextu je, že dle § 31 zákona č. 62/2003 Sb. o volbách do Evropského parlamentu uzavírá Obecní úřad seznam voličů dva dny před dnem voleb .

V případě, že po volbách uslyšíte nějakého politika "brečet" nad nízkou volební účastí, zeptejte se ho, zda je příčetný a zda ví co v poslanecké sněmovně či senátě vlastně vůbec dělá - mino zachování vpravdě komunistické imunity a různých výhod.

Citace z oficiálních státních stránek:

Podle ustanovení § 30 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o volbách do Evropského parlamentu“), voličský průkaz vydává obecní úřad voliči, který je u tohoto obecního úřadu zapsán v seznamu voličů pro volby do Evropského parlamentu a nebude moci anebo nehodlá volit ve volebním okrsku, pro který je tento seznam veden.

Žádost o vydání voličského průkazu lze podat již v současné době, nejpozději však musí být doručena příslušnému obecnímu úřadu do 15 dnů přede dnem voleb , tj. 27. května 2004 do 16.00 hodin a obecní úřad nejdříve v tento den předá voličský průkaz

osobně voliči nebo
osobě, která se prokáže plnou mocí s ověřeným podpisem voliče žádajícího o vydání voličského průkazu, anebo
jej voliči zašle.

zákon č. 62/2003 Sb. (PDF)

Autor: Jiří Eliáš

Váš názor na tento článek:

Reakce čtenářů:

zpět na obsah

Nový apoštolský nuncius v Praze

V úterý 23. března přicestoval do Prahy arcibiskup Diego Causero, kterého papež Jan Pavel II. v lednu jmenoval apoštolským nunciem v České republice. Střídá Erwina Josefa Endera, který se na konci loňského roku stal velvyslancem Vatikánu v Berlíně; bude tradičně doyenem zdejšího diplomatického sboru.

Čtyřiašedesátiletý Mons. Causero pochází z Udine v severní Itálii. V diplomatických službách Svatého stolce působí od roku 1973. Zastupoval Vatikán v Čadu, Středoafrické republice, v Kongu a naposled v Sýrii. U nás ho čeká mj. jednání o mezinárodní smlouvě České republiky se Svatým stolcem. Osud dohody ve zpravodajství Proglasu sledujeme. Dojednaný text parafovaný oběma stranami odmítla loni v létě ratifikovat poslanecká sněmovna, proti smlouvě je i prezident Václav Klaus.

Novému apoštolskému nunciovi v ČR vyprošujeme Boží požehnání. Rozhovor s ním připravujeme.

Používáme ta slova každý rok na začátku jara: Velikonoce, jidáše, beránek, kraslice, řehtačky. Víme ale vždy, co znamenají a symbolizují?

Datum Velikonoc není pevně stanoveno, slaví se po prvním úplňku po jarní rovnodennosti. Proto mohou být kdykoli mezi 22. březnem až 25. dubnem.
Velikonočnímu týdnu se také říká velký, svatý nebo pašijový a každý den má své jméno: Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota. Neděle se označuje jako Hod boží velikonoční.
Jidáše - pečivo z kynutého těsta ve tvaru válečku. Ten symbolizuje provaz, na kterém se oběsil Jidáš. Mohou být i různě motané,mít tvar placky nebo ptáčků.
Beránek symbolizuje památku Krista. Ten byl jako nevinný beránek obětován na kříži. V židovské tradici připomíná dobu, než Židé odešli z Egypta.
Kraslice - slovo, které původně označovalo červené velikonoční vejce. Za typické barvy pro Velikonoce (také proto, že bylo možné získat je z přírodních látek) se považují: červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá, ale také černá. Barevnými vejci dívky platily za blahodárný akt vyšlehání.
Řehtačky, ale i klapačky, mlýnky, trakářky a různé doma vyrobené nástroje vydávající rámus mají svolávat k bohoslužbám v době,kdy ve čtvrtek umlkají zvony (odlétají do Říma). Zvony se opět rozezní na Bílou sobotu při zpěvu Gloria.

Datum Velikonoc určily tabulky
Pro určování správného data Velikonoc se užívaly tabulky. V křesťanské církvi sice postupně převládalo slavení Velikonoc první neděli po prvním jarním úplňku, ale s ohledem na tehdejší znalosti astronomie, byl těžké poznat, kdy nastal právě tento čas. Proto lidem pomáhaly právě tabulky. Nejstarší tabulku sestavil alexandrijský biskup Dionysius, který zemřel v roce 264. Jeho pokračovatelé zjistili, že data Velikonoc se vždy ve stejném pořadí přesně opakují po 532 letech. K nejpoužívanějším patřily tabulky, které sestrojil v osmém století anglosaský mnich Beda Venerabilis (Ctihodný). Tabulky bývaly součástí misálů, knih s mešními texty. Křesťané v různých částech světa tak slavili Velikonoce jednotně, což bylo velmi důležité ve středověku, kdy šíření informací bylo obtížné a pomalé. Velikonoce ovlivňují celý církevní rok, protože se z nich odvozuje celý jeho průběh i data řady dalších svátků, například konec masopustu a začátek předvelikonočního půstu, letnice nebo svátek Božího těla. Z velikonočních tabulek vycházejí i moderní chronologické tabulky. Ty dnes používají zejména historikové a archiváři při datování dávných písemností. Badatelé v českých zemích používají hlavně příručku, kterou před druhou světovou válkou sestavil profesor Univerzity Karlovy Gustav Friedrich.

Pondělí předvelikonoční je modré
Velikonoce jsou pohyblivými svátky, které připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku. Byly vždy oslavou jarního slunovratu, zániku zimy, vítáním jara, probouzení se přírody, víry v obnovení sil a zdraví člověka i domácích zvířat. Velikonoční svátky předznamenávají postní neděle, které vystřídaly masopusty. Velikonoce jsou pohyblivými svátky, které připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku. Byly vždy oslavou jarního slunovratu, zániku zimy, vítáním jara, probouzení se přírody, víry v obnovení sil a zdraví člověka i domácích zvířat. Velikonoční svátky předznamenávají postní neděle, které vystřídaly masopusty.

ŠEST POSTNÍCH NEDĚLÍ
První byla nazývána Pučálka, někde také Pytlová či Liščí. Její název je odvozen od pokrmu "pučálka", což byl předem naklíčený hrách, který sena suché pánvi opražil a podával sypaný pepřem, někde cukrovaný nebo polévaný medem. Proč pytlová? Název byl odvozen od režného pytlového roucha postního. A liščí? - Matky pekly preclíky, které pak děti našly navěšené na barevných stužkách na vrbových proutcích nebo na ovocných stromech. Tyto přípravy byly konány v tajnosti a dětem se říkalo, že jim preclíky nadělila liška.
Druhá neděle byla Černá, jinde Pražná nebo Samometná. Černou se nazývala podle černého oděvu žen, kterým se připomínalo ukřižování Krista. Název Pražná byl spojen s pokrmem "pražma", připraveným z upražených naklíčených zrn. Druhá postní neděle byla také dnem úklidu, proto Samometná.
Třetí neděle byla Kýchavá. Kdo v tento den třikrát za sebou kýchne, bude zdráv celý rok.
Neděle Družebná byla čtvrtá v pořadí. Chlapci a dívky se scházeli ke společným posezením, každý přinesl nějakou svačinu, kterou pak společně snědli.
Pátá postní neděle byla nazývána Smrtná. Ze vsi se vynášela smrtka a přinášelo se léto. Smrtka - Morana - Mařena jsou slovanské názvy bohyně smrti a zimy. Nejčastěji byla zhotovena ze slámy a ustrojena do ženských šatů. Morana byla připevněna na vysokou tyč a v čele průvodu vynesena za ves, kde byla vhozena do vody, nebo upálena.
Poslední ze šesti nedělí před velikonocemi je Květná. Ta byla vyhrazena svěcení kočiček a vrbových prutů.

PAŠIJOVÝ TÝDEN Po Květné neděli následoval pašijový týden. (pašije - latinský výraz vyjadřující utrpení). Květnou neděli tak následovalo Modré (někde Žluté) pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Hod boží velikonoční a Červené (Velikonoční) pondělí. Modré pondělí a Šedivé úterý mělo pouze své názvy a mimo mše svaté se v tyto dny žádné obřady nekonaly. Název pro středu prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Krista. Proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by seškaredil po všechny středy v roce. Na Zelený čtvrtek se měla jíst zelená strava (špenát, zelí), aby byl člověk celý rok zdráv. Hospodyně toho dne vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo prý snědl před východem slunce pečivo nebo chléb pomazaný medem, bude bezpečný před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů...

Velikonoční kaktus rozkvete i bez koledy
Proti mazancům, pomlázkám a zajíčkům má velikonoční kaktus jednu výhodu: hlídá si příchod jarních svátků sám a nikdy nezapomene, že už se blíží. "I když nejsou blízce příbuzní, podobá se velikonoční kaktus na první pohled vánočnímu. Jeho červené nebo oranžovočervené květy jsou však pravidelné, na rozdíl od těch, které rozkvétají v prosinci. A i v době, kdy právě nekvetou, můžete oba bratrance rozeznat: velikonoční kaktus má zelené články listů obroubené nápadným červeným lemem," popisuje Jaroslav Ullmann, kurátor sbírky kaktusů a sukulentů Botanické zahrady Univerzity Karlovy. Ačkoliv by to bylo stylovější, nepochází velikonoční kaktus z Velikonočního ostrova, nýbrž z Brazílie, ze státu Santa Catarina. Neroste v pouštích, jak by se na kaktus slušelo, ale na stinnějších místech, v pralesích - často i v korunách stromů. Proto mu i doma vyberte stanoviště, kam se neopírá prudké slunce, a nenechte jej - zejména v době květu - přeschnout. Po odkvětu nechte rostlinu tři až čtyři týdny odpočinout na chladnějším místě a s minimální zálivkou. Potom ji pošlete na rekreaci do zahrady, nejlépe v závěsné nádobě do větví stromu, a až do doby, než nasadí poupata, jí jednou měsíčně přilepšete plným hnojivem. V době nasazení poupat - to už bude kaktus dávno doma - potřebuje dostatek draslíku, který je důležitý pro vývoj květů. Ale hlavně: žádný pohyb. Stačí jen otočit květináčem, a budete se o velikonocích muset obejít jen se zajíčky a kraslicemi.

Velikonoční zvyky
Pomlázka, zdobení kraslic, koledy - kdo by nevěděl, co všechno patří k velikonocům! Malování vajec prý začalo už tehdy, když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě a přišli do jednoho statku, kde poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla v celém stavení ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla ke kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a jím nakrmila pocestné. Když odešli chtěla smést pohozené skořápky, jenže byly zlaté. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných...

POMLÁZKA
O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobně svědčí vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera, žijícího ve 14.století, že se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají. Kolem toho, kdo umí plést pomlázku (žílu, korbáč, tatar, dynovačku,šlehačku či metlu), se vždy sešlo dost malých hochů, kteří se ji chtěli naučit plést. Do pomlázky se vplétala buď červená stuhu, nebo červená nit. Pomlázky se pletly různě velké, od malých, které se nosily stočené v kapse, přes středně velké, s nimiž se chodilo na koledu, až po téměř dva metry velké, tzv. obřadní. Na tyto pomlázky dívky a hospodyně zavěšovaly vyšívané stuhy.

ZDOBENÍ KRASLIC
Lidová legenda z Blešna u Hradce Králové vysvětluje vznik tradice malování vajíček: Když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přišlido jednoho statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla v celém stavení ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla kekurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a jím nakrmila pocestné. Když odešli chtěla smést pohozené skořápky. Jaké bylo překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato už neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných.

NĚKTERÉ TECHNIKY ZDOBENÍ KRASLIC
barvení v cibulových slupkách
Cibulové slupky dáme do hrnce se studenou vodou, do té vložíme čistá vejce a vaříme je deset minut. Obarvená vejce vyjmeme na suchý kousek látky, necháme oschnout a potřeme kůží ze slaniny.

vyškrabování vajec
Nejprve vejce uvaříme a vložíme je do požadovaného odstínu barvy.Obarvená vyjmeme a dáme oschnout. Na suché vejce opatrně vyškrabujeme hrotem nože, špičkou pilníku či žiletkou vzor, který si předem nakreslíme na papír. Při vyškrabování můžeme i stínovat.

vejce zdobená slámou
Uvařená, čistá vejce obarvíme na požadovaný tón. Slámu, nejlépe z ječmene, připravíme tak, že ji po délce rozřízneme ostrým nožem nebo žiletkou, pak ji namočíme a opatrně přes hedvábný papír přežehlíme. Ze stébel stříháme různé tvary a ty na vejce nalepíme klovatinou. Lepidlo nanášíme štětečkem nebo špendlíkem. Každý kousek slámy pinzetou přeneseme na vejce a přitiskneme měkkým hadříkem.

malovaná vejce
Štětec namočíme do temperové barvy a otiskujeme ho na vejce v různých barevných k sobě ladících tónech.

KOLEDY
K barvení vajec a šlehání se váže mnoho říkanek a koled - tady jsou některé z nich:

Na Chodsku i na Boleslavsku vyšlehal hospodář všechnu čeládku i rodinu,aby nebyli líní:

Pašijovým týdnem vrcholí čtyřicetidenní postní doba
Pašijový týden začal pro křesťany včerejší Květnou nedělí, letos 16. dubna. Velikonoční období pak vyvrcholí při centrálních svátcích církevního roku památkou na ukřižování na Velký pátek večer a končí příští víkend svátečními bohoslužbami k Ježíšovu vzkříšení a zmrtvýchvstání Pro většinu ostatních lidí zůstávají Velikonoce, které letos připadají až na čtvrtý dubnový víkend, především svátky jara.
Velikonoční týden skončí pondělím, kdy se v českých zemích podle folklórních tradic chodí na koledu spojenou s pomlázkou či "mrskačkou", přičemž symbolem krásy života jsou vajíčka - kraslice. Svátky jsou i pro nevěřící vyjádřením radosti z příchodu jara a početí nového života. K pašijovému týdnu se proto odedávna váže mnoho pověr. Na mnohé z nich středověká křesťanská církev navázala. Velikonoce jsou hlavním svátkem církevního roku, osvětlují podstatu křesťanské víry v Boží lásku a Spasitele. Kristovo ukřižování je podle křesťanské víry výkupnou smrtí za lidské hříchy. V pašijovém týdnu vrcholí podle liturgického kalendáře zejména pro katolické věřící čtyřicetidenní postní doba.

Lidové obyčeje od Velkého pátku
Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční, Pondělí velikonoční. Tradice těchto dnů je sice známá stovky let, nicméně není nezajímavé si v souvislosti s velikonocemi prolistovat například knihu Církevní rok a lidové obyčeje a tradice si připomenout.

VELKÝ PÁTEK
Lidé vstávali před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Někteří se i potápěli, mládenci z okolí Volyně se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek, který pak hodili levou rukou za hlavu, aby je nebolely zuby. Děvčata zase stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem. Na Velký pátek se nesmělo nic půjčovat z domácnosti, neboť s takovými předměty se dalo čarovat. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se prát ani prádlo. Pradleny říkaly, že místo do vody by prádlo namáčely do Kristovy krve.
S Velkým pátkem byla spojena i víra v zázraky. Otvírala se země, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. Ty označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela záře. Podle pověsti se na několik hodin otvíral i Blaník. Jinde věřili, že mohou z vody vycházet vodníci a prohánět se na koních.

BÍLÁ SOBOTA
V mnoha vsích se v tento den doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehnala jím oheň nový. Z ohořelých dřev se pak zhotovovaly křížky, které věřící nosili na pole, aby dobře rodilo. Někde se dávaly uhlíky za trám domu na ochranu před požárem.

BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ
Toho dne se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, ale i vejce, chleba a víno. Ve východních Čechách hospodář obětoval kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.

PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ
Nejvýznamnější den velikonočního cyklu, kdy se odbývala pomlázka, hodování, mrskút a zdobení kraslic. Dům od domu chodívali mládenci za děvčaty se spletenými pomlázkami (dynovačkami, mrskačkami, šlehačkami, binovačkami, na Moravě též tatary) obyčejně z vrbového proutí, zdobenými stuhami. Jimi šlehali dívky i ženy, vinšovali a dostávali malovaná vajíčka. I když dívky při mrskání křičely, na oko utíkaly a zlobily se, byly by se velice hněvaly, kdyby nebyly vymrskány. Mnohde bylo zvykem, že v úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata, někde pak polévala chlapce vodou, aby byli svěží.

V neděli si křesťané připomínají Kristovo vzkříšení
Velikonoční neděle neboli Boží hod velikonoční. Křesťané si připomínají Kristovo vzkříšení. V noci na neděli je již začali slavit katolíci, zatímco protestanti se - stejně jako oni - scházejí k hlavním bohoslužbám až dopoledne. Jitřní velikonoční bohoslužbu s kázáním evangelia uspořádali však v neděli už v 7 hodin ráno na Václavském náměstí pražští baptisté z vinohradského sboru s dalšími anglicky hovořícími věřícími. Neděle zmrtvýchvstání, připomínající vzkříšení ukřižovaného Krista, je centrální slavností církevního roku, a to stejnou pro všechny jinak v mnohém rozdělené křesťanské tradice. Velikonoce jsou pro pravidelně praktikující křesťany, jichž je podle církevních zdrojů méně než milión, slavností vzkříšení a zmrtvýchvstání Páně, pro většinu ostatních v českých zemích zůstávají svátky jara. Jitřní velikonoční bohoslužbu s kázáním evangelia uspořádali však v neděli už v 7 hodin ráno na Václavském náměstí pražští baptisté z vinohradského sboru s dalšími anglicky hovořícími věřícími. Neděle zmrtvýchvstání, připomínající vzkříšení ukřižovaného Krista, je centrální slavností církevního roku, a to stejnou pro všechny jinak v mnohém rozdělené křesťanské tradice. Velikonoce jsou pro pravidelně praktikující křesťany, jichž je podle církevních zdrojů méně než milión, slavností vzkříšení a zmrtvýchvstání Páně, pro většinu ostatních v českých zemích zůstávají svátky jara.

Velikonoční svátky jsou plny pověr a zvyků
Nejvýznamnější křesťanský svátek Velikonoce, je prostoupen množstvím lidových obyčejů. Snad pro jeho historii, kde se mísí pohanské zvyky s náboženskou liturgií, která mu přisuzuje symboly utrpení a zmrtvýchvstání Krista, je původ některých obrazů nejasný. Pro veřejnost konce dvacátého století zůstal stále živý hlavně zvyk velkého úklidu v domácnostech, který má rovněž vyšší smysl Velikonoce začínají Květnou nedělí, která zahajuje pašijový týden. V kostele se světí pruty z jív - kočičky, procesí věřících dřív vycházelo z kostela do polí. Pašije, příběh ukřižování a znovuzrození Krista, znázorňují křížové cesty v kostelích i volném prostranství. Hrané pašije dodnes předvádějí, i když kvůli turistům až v létě, obyvatelé Hořic na Šumavě. Škaredá středa měla ráz úklidu. Nazývala se také Sazometná, podle zvyku smýčení domů a komínů. Tradovalo se, že takový důsledný úklid vyhání zlé duchy z domu. Zelený čtvrtek podle příjezdu Krista do Jeruzaléma a jeho vítání ratolestmi má další zvyk v točení řehtaček a klepání, protože podle tradice v ten den odlétají zvony do Říma. Hospodyně také pekly jidášky z kynutého těsta jako připomínku na apoštola, který Krista před jeho popravou zradil. Pietním svátkem je Velký pátek - den biblického ukřižování. Pro křesťany to je čas nejpřísnějšího půstu. Kromě toho, že se na venkově nesmělo pracovat, přetrvávaly hlavně na vesnicích největší pohanské pověry, jako otevírání pokladů, víra v zázračnou moc studánek. Spalovaly se kočičky svěcené o Květné neděli.
Velikonoce vrcholily Bílou sobotou, kdy se vrátily zvony z Říma, jedly se pokrmy doplněné jarní zeleninou a bylinami velikonoční sekaná. V neděli na Boží hod velikonoční světili faráři přinesené mazanace, chlapci chodili na koledu pro malovaná vejce, které barvily dívky. Pondělí velikonoční vynikalo pomlázkou, šviháním děvčat proutky. Význam tradice je z dob předkřesťanských - mladé mízou se plnící větvičky byly symbolem plodnosti. Darované vajíčko znamená vyznání lásky. Místní zvyky mají dodnes odlišnosti, například někde přebírají aktivitu v pondělí dívky a polévají chlapce vodou. Se svátkem jara mají Velikonoce spojenou tradici vynášení morany nebo smrtky představující zimu a konec její vlády

I VELIKONOCE JSOU OBDOBÍM DÁRKŮ
Nejen o Vánocích, ale i o Velikonocích se lidé obdarovávají - to aby je prý "nepokakal beránek". Zatímco však v prvním případě dělá radost dětem Ježíšek, Santa Claus či Děda Mráz, o svátcích jara má nejvíce práce zajíc. Však mu také v některých zemích dávají za okno mrkev či list salátu a věří, že ho tím přilákají. Do Bavorska prý velikonoční zajíček "přišel" už v 17.století. V Dánsku slaví takzvaný svátek hojnosti už sedm týdnů před Velikonocemi. Ve Francii dostávají děti čokoládová vajíčka. V italském pojetí bývají Velikonoce dobou cestování a setkávání se s přáteli. Angličané pomlázku neznají, na Slovensku se naopak "šibe" čili šlehá pomlázkou a čím dál víc na východ se ujal zvyk polévání vodou nebo voňavkou. Všude však provázejí Velikonoce zdobená vejce jako symbol nového života.

KRASLICE NA POSLEDNÍ CHVÍLI
Našim předkům pomáhala při barvení velikonočních vajíček příroda. I dnes se lze tohoto úkolu zhostit bez chemie. Tradiční barvení v cibulových slupkách můžete obměnit mramorováním. Cibulové slupky necháme vyluhovat, odvar přecedíme a kápneme do něj olej. Ponoříme vařená vejce. Jindy smícháme v misce nastříhané cibulové slupky, různě dlouhé kousky pažitky, jarního osení, rozdrcené skořápky apod. Směs navršíme na pruh gázy či silonové punčochy a obalíme přes vajíčko. Vhodné jsou i lístečky nebo drobné květy jarních rostlin předem namočené ve vodě. Balíček dobře ovážeme nití a dáme vařit. Po sejmutí vejce potřeme tukem.

Velikonoce - svátky jara
Mnoho z jarních tradičních návazností bylo již spěchem doby zapomenuto a zbyly nám jenom kytky kočiček, vajíčka bílá i barevná, kraslice a také pomlázky. Z velikonoční stravy je to hlavně špenát, vařený v mnoha domácnostech o zeleném čtvrtku. Potřebu vitaminu C, který přes zimu měla lidová kuchyně především z kysaného zelí, moudrost tradice upřednostňovala v jarním a velikonočním období téměř ve všem zeleném, vyrostlém na zahrádce a za humny. Petržel a pažitka se rychlila v květináči za oknem, nejenom do pokrmů, ale i na zdobení vajíček přírodní batikou, kdyby náhodou sníh zůstal ležet až do Velikonoc. Stejně tak se nechávaly narašit snítky břízy a vrby, aby ozelenilo velikonoční prostředí.
Celé velikonoční období provázel vypučený hrách zvaný "pučálka". Jídala se hlavně solená a pepřená, ale také na sladko s hrozinkami, to v tom případě, že byl v postním období velikonočním očekáván k námluvám ženich. Naklíčený hrách byl zdrojem vitamínů a my se s ním setkáváme společně s naklíčenými obilnými zrny v receptech současné zdravé výživy. A jak pučálku připravovali naši předkové? Hrách zalili v široké nádobě na dva prsty vlažnou vodou. Dva dny ho nechaly napučet na teplém místě. Potom přebytečnou vodu slili tak, aby byly hrášky jenom částečně ponořeny. Třetím dnem už začínají rašit klíčky. Pučálka se nejčastěji zprudka opékala na rozehřátém másle na pánvi.

Velikonoční strava
Do staročeské velikonoční stravy patřila hlavně bylinková polévka. Tato polévka je výborná s zejména s chlebovými topinkami. O Velikonocích se tak, jako po celý rok, s vejci, zejména na vsi, vůbec nešetřilo. Na Hod boží velikonoční měla rodina sníst jedno vejce společně. Tento obřad jí měl udržet pohromadě. Vejce smažená na slanině s množstvím nasekaných kopřiv, pažitky a vzrostlé cibule, patřila k nejvítanějším pokrmům pro hosty. Na Domažlicku vařili hrnec vajec na tzv. "klechtny". I se skořápkou se vejce vařila ve slaném a kmínové roztoku. Potom se skořápky naťukly a v témže odvaru se nechaly den zaležet. Získaly zajímavou chuť a mramorování. Lidová tradice z pohledu naší uspěchané doby se může zdát něčím, co je už dávno překonané. Její podstatou je však úzké spojení člověka s přírodou, respektem a pokorou k přírodním cyklům roku, života, meteorologickým jevům a pří rodním úkazům.

Historie Velikonoc
Velikonoční svátky slaví lidé věřící i nevěřící, a každý jimi vítá a uctívá to, co považuje za vhodné vítat a ctít. Někdo významnou událost z historie svého národa, jiný zázrak, další přicházející jaro a v něm věčný koloběh života. I když se říká, že Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, faktem je, že původně šlo o svátek židovský. Židé ho nazývali „pésáh“ a považovali ho za každoroční připomínku odchodu Hebrejců z Egypta. Křesťané tyto svátky slavili původně s Židy. Rozdíl byl pouze v tom, že si během nich připomínali Kristovy poslední chvíle před smrtí, jeho ukřižování a především z mrtvýchvstání.

Velikonoce
V závislosti na úplňku bývají Velikonoce stanovovány jak známo v období mezi 22.březnem a 25. Dubnem. Velikonoce byly a jsou obdobím obdarovávání, které mělo být – kromě odpouštění dluhů, nevyžadování otrocké práce apod. – výrazem radosti nad Ježíšovým vzkříšením. Společně s přáními si lidé posílali různé dárky. K nim kromě jídel ) mazanců, beránků, vajíček nebo jidášků s medem) patřilo především do karabáče spletené vrbové proutí neboli pomlázka. Té se říkalo také šlehača, mrskačka, mrzkouz, binovačka či dingus, a lidé o ní věřili, že dokáže „pomladit“ neboli omladit jak lidi, tak zvířata. Stejné poslání mělo mít také polévání vodou.

Velikonoce a beránek a kočičky
Beránek se v souvislosti s Velikonocemi objevuje nejen u Židů, ale také u křesťanů. Spojení Ježíše s výrazem „beránek Boží“ má být podle Slovníku biblické kultury připomínkou faktu, že rozsudek smrti, jímž se obětoval za ostatní, přijal právě ve chvíli, kdy býval obětován židovský velikonoční beránek. Se svátky jara, jak se někdy Velikonocům říká, souvisejí neodmyslitelně i kočičky, přesněji svěcené kočičky. Ty byly v Evropě zvoleny coby „poslové jara“ nahrazující palmové ratolesti, jimiž byl ježíš při svém příjezdu do Jeruzaléma vítán. Podobné jarní poselství plnily však i výhonky docela obyčejných kopřiv, jahodníku a dalších „divokých“ plodin, které hospodyně přidávaly do velikonočních nádivek.

Čtyřicet Šimkových let v české zábavě

Nikdy nebyl sólistou, možná proto, že si vždycky dokázal vybrat partnery, se kterými měl úspěch. Od Jiřího Grossmanna přes Jiřího Krampola až po Zuzanu Bubílkovou. Původně měl dnes stát před kamerou a točit v Divadle Jiřího Grossmanna, jež pojmenoval po svém legendárním partnerovi, další pořad Politické harašení pro Novu. Už jej nenatočí. Herec a spisovatel Miloslav Šimek, dříve literární klaun, nyní bavič na půdě politické satiry, zemřel v pondělí v třiašedesáti letech v Praze. Na leukemii - shodně jako Grossmann v roce 1971.

„Českému humoru bude chybět,“ řekl Šimkův dlouholetý kolega Jiří Krampol. Divadlo, které již minulý týden natáčení Politického harašení přeložilo kvůli Šimkovu převozu do nemocnice, přišlo o jednu z opor svého programu. Zájezdová představení pořadu byla plánována na celý duben: Kamenice, Domažlice, Kadaň, Kolín, Nymburk, Pacov... Na žádném z těch míst už Šimkovi nezatleskají.

Nový start po změně režimu

Přitom se zdálo, že polistopadový odchod ze Semaforu, kde po Grossmannově smrti střídal různé partnery od Luďka Soboty a Petra Nárožného až po Krampola, znamená pro Šimka konec kariéry. Ale setkání s novinářkou Zuzanou Bubílkovou přineslo pravý opak: pořad S politiky netančím v České televizi a později Politické harašení na Nově se staly diváckými hity. „Neděláme si ambice hlubokých analýz, jde nám o zábavu. O zábavu, která vychází z každodenní reality, a proto má šanci oslovit každého, ne pouze určitou cílenou skupinu lidí,“ tvrdili Šimek s Bubílkovou. Před měsícem vyhrálo Politické harašení „stříbrnou“ cenu Anno za druhý nejoblíbenější pořad televize Nova - už tehdy však za nemocného Šimka přebíraly trofej dvě z jeho tří dcer.

Nicméně pro pamětníky zůstane nepřekonatelnou Šimkovou érou jeho působení s Grossmannem. Ještě před vojnou spolu napsali komedii Hoj, Štěchovice. „K naší posádce přišli v roce 1963 dva nováčkové - Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Založili jsme divadelní soubor a pojmenovali ho The Vojsko,“ vzpomínal zpěvák Karel Černoch. S pořadem Neočekávejte beat se nová autorská dvojice komiků usídlila v klubu Olympic, pak přešla do Semaforu, kde v roce 1967 zazářila s Besídkou žáků zvláštní školy.

„Tehdy mi byl jejich humor velmi blízký,“ uznal zakladatel Semaforu Jiří Suchý. Pořady Š+G, jež provázely písněmi Naďa Urbánková či Miluše Voborníková, svou hravostí připomínaly studentskou recesi. Mnohé z povídek, které Šimek s Grossmannem předčítali, vyšly knižně a doslova zlidověly - třeba ta Jak jsem se stal učitelem, v níž Šimek žertoval o své původní učitelské profesi: „Co může být hezčího než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.“ Ostatně i někdejší populární rubrika v časopisu Mladý svět, kde odpovídal na dotazy čtenářů, nesla název Pedagog ve výslužbě.

Televize stačila do roku 1970 zaznamenat několik Návštěvních dní dvojice Š+G v Semaforu - jeden z nich včera večer ČT 2 připomenula. Ale když Grossmann v pouhých třiceti letech zemřel, začala normalizace a Šimek těžko hledal novou podobu svého humoru i rovnocenného partnera. Hrál ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí, jímž Šimka připomněla Nova, ve snímcích Buldoci a třešně či Kam doskáče ranní ptáče, s Luďkem Sobotou provázel prvním televizním Kabaretem u dobré pohody, s Jiřím Krampolem psal další povídky a vytvořil představení Besídka bývalých žáků zvláštní školy. „Děkuji Jiřímu Krampolovi, že našel odvahu převzít štafetu po zemřelém kamarádovi,“ vyznal se tehdy, v druhé půli 80. let. Na výtky, že jejich humor je jiný než z dob Š+G, odpovídal Šimek: „Nezapomeňte, že i doba je jiná.“

Když se doba změnila znovu a otěže Semaforu se vrátily do rukou Suchého, založil Šimek v roce 1990 Divadlo Jiřího Grossmanna. Jeho zásadní návrat na scénu se však datuje od půle 90. let, kdy začal s Bubílkovou uvádět večery politické satiry. Také vydali knihu Politika škodí zdraví a Šimek s úsměvem tvrdil, že budou společně psát tak dlouho, dokud počtem knih nepředběhnou klasika Alexandra Dumase. „Pak toho možná necháme,“ plánoval.

Zemřel tam, kde jeho kamarád Grossmann

Jenže přišla nemoc, a přestože se loni zdála překonaná, připomněla se znovu. Šimek jí vzdoroval: ještě loni točil pro Novu silvestrovský pořad, kde s Bubílkovou lákal do politiky Karla Gotta.

Přednosta 1. interní kliniky profesor Pavel Klener říká, že zdravotní stav Miloslava Šimka byl v posledních dnech už beznadějný. K potížím s krvetvorbou se totiž postupně přidaly i poruchy srdce a jater.

„Miloslava Šimka jsme začali léčit asi před třemi lety. Dokonce jsme mu úspěšně transplantovali kostní dřeň a on na léčbu reagoval velmi dobře. Všechny testy ukazovaly, že se uzdravil. Narostly mu dokonce i vlasy, které mu při léčbě vypadaly.“

Loni o Vánocích se však herci znovu velmi přitížilo, takže byl přijat na Klenerovu kliniku. „Poslední týden to už nebylo dobré,“ říká profesor. U léčby poruchy krvetvorby nelze podle Klenera nikdy stoprocentně říci, že problémy jednou provždy ustoupily, přestože Miloslava Šimka považoval i on za uzdraveného. „Netroufám si teď říci, na co vlastně zemřel - zda kvůli potížím se srdíčkem, játry anebo na poruchu krvetvorby. To ukáže až pitva. Nejspíše to byl souběh všech těchto potíží.“

Na Klenerově klinice zemřel na poruchu krvetvorby před pětatřiceti lety i Jiří Grossmann. „Nebylo to úplně stejné onemocnění, ale laicky řečeno patřilo do stejného pytle chorob,“ vysvětluje Klener. „Je to zvláštní a velmi smutné,“ říká profesor.

Šimek se angažoval se i ve věcech veřejných, byl čestným předsedou sdružení Jaderný odpad - děkujeme, nechceme!, které vzniklo jako hnutí odporu proti plánovanému „jadernému smetišti“ v Pačejově.

„Mí rodiče se narodili ve Strakonicích, svou první chalupu jsem měl u Nepomuku, teď ji mám u Pačejova. Ten kraj jsem prochodil křížem krážem, znamenalo by to pro něj zkázu,“ říkal dlouholetý skaut. K jeho dovolené patřil tenis, kolo a toulky Šumavou, sbíral knihy a obrazy s věnováním svých známých, ve společnosti byl znám jako abstinent - tradovalo se, že vylévá i rum z pralinek.

V sobotu bude Miloslav Šimek chybět na vyhlašování televizních cen TýTý.
„Určitě mu věnujeme vzpomínku,“ říká Daniela Kupsová z pořádajícího Týdeníku Televize. A diváci prý vůbec nezapomínají. Rudolfu Hrušínskému posílali hlasy dlouho po jeho smrti, letos vynesli na sedmé místo nedávno zesnulou Helenu Růžičkovou. „Jako by se s některými jmény nechtěli rozloučit,“ říká Kupsová.
K takovým jménům patří i Miloslav Šimek.

MIRKA SPÁČILOVÁ, KATEŘINA KOLÁŘOVÁ, JAN GAZDÍK, MF Dnes, 17.2.2004

Váš názor na tento článek:

Reakce čtenářů:

zpět na obsah

Blíží se vánoční svátky, vrcholí příprava: úklid, dárky, pečení cukroví…. Také sami v sobě se snažíme „uklidit“ – duchovně se připravit na vánoční čas.

Jako každý rok proběhne v našich farnostech Adventní duchovní obnova. Někteří z mých farníků se mne ptali, kolik lidí se na duchovní obnovu přihlásilo. Divili se, jak málo je těch, kteří se chtějí obnovy účastnit. Sám jsem se pak zamýšlel, proč? Proč jenom hrstka lidí cítí potřebu se zastavit v předvánočním shonu?

Vzpomněl jsem si na jeden rozhovor s dětmi? Vyptávaly se, kdo chodí na náboženství, cože se to tam učí? A na závěr mi položily otázku: „Kolik to stojí, pane faráři?“ Pobavila mne ta „dětská“ otázka. Přece to není golfový klub, aby se platilo za členství. Myslím ale, že část lidí nahlíží na hodnoty kolem sebe právě tak. Hodnotné je pro ně pouze to, co se dá koupit, čím dražší – tím lepší. Antoine de Saint-Exupéry v knize Malý princ píše: Lidé se snaží všechno si koupit, a protože přátele koupit nelze, jsou sami…

Myslím, že v tyto dny se lidé snaží o naplnění svých tajných přání. Snaží se, aby vánoční svátky byly krásné, soužití doma či v práci co nejlepší. Pak to přijde: stromek, večeře, cukroví, dárky a… po čem člověk opravdu touží, se nějak nedostaví. Všichni doma jakoby trpěli a u večeře čekali, aby už bylo po všem: po večeři, po dárcích, po svátcích… Chybí to neviditelné, to co nelze koupit, nijak získat, to co je možné pouze dostat. Duchovní obnova a každé jiné setkání, společenství starších, náboženství nám pomáhají oprášit, co je skryté v hlubině našeho srdce. Proč nezajít nad hlubinu? Na každé setkání může přijít kdokoliv a nemusí platit ze členství. Já věřím, že na těchto setkáních třeba najdete kousek toho, po čem toužíte. Porozumění, lásku, kterou pak můžete přinést svým blízkým do svých domovů.

Čekáme na každého z vás. Já sám vám na dálku tisknu ruku na přivítanou a těším se na Vás.

Slovo advent pochází z latiny a znamená příchod, totiž Boží příchod k lidem. Pro děti je to radostné očekávání vánoc. Pro nás dospělé je představa Božího příchodu o něco problematičtější, protože se do ní mísí mnoho těžkých otázek: "Je-li Bůh s námi, proč je ve světě tolik bídy, nemocí, katastrof, nespravedl-nosti a tolik vin v nás samotných?

Tyto otázky nejsou z naší hlavy, ale má je na svém srdci už původně vyvolený národ, jenž stál nad troskami vlasti a byl zotročen v 6. století před Kristem v babylónském zajetí. Věřící židovská obec v Babylóně prosí modlitbou nářků o Boží záchranu a některé otázky v ní znějí jako žaloby: "Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z cest Tvých, srdci zatvrdnout?" Uvedená slova jsou v Písmě, bible tedy nemá jen odpovědi a poselství, obsahuje i lidské otázky. Tyto otázky jsou však také důkazem, že se Izrael držel Boha i v zoufalé situaci: doufal v něho a osvědčoval svou víru i když se Bůh zdánlivě od "svého" lidu odvrátil. Nakonec byla vyslyšena věrným Bohem touha věřícího lidu a jeho modlitba: "Kéž bys protrhl nebe a sestoupil"!

I v dnešní době zažíváme "zatmění" Božího slunce, dobu temnot v krutém pronásledování věrných, ve zmatcích vůdců, v úpadku lásky k Božím darům slova, svátostí a církve. Stačí si přečíst, jak líčil Jeremiáš předexilní náboženské poměry (Jer 2,1n), abychom nalezli paralely s dnešní náboženskou situací a pochopili také pozadí svých otázek… Dějiny lidstva jsou dějinami odvrácení se od Boha. Kde člověk hledá a uctívá nějaké modly, není místo pro Boha. Lze se pak divit, že Bůh mlčí? Lze se divit, že zakoušíme ničení místo plodnosti, útisk místo služby, smrt místo života? Naše otázky a žaloby musí však být i sebeobžalobami: " Hle, Bože, ty ses rozhněval - my však jsme zhřešili, odedávna žili nevěrně… nepravost nás unášela jako vítr."

Bůh otevřel nebe, vedl lid z Babylónu do vlasti a učil jej prostřednictvím proroků po dalších pět set let věrnějšímu chápání Boží vůle. Pak přinesl sám Boží Syn konečné a dokonalé poselství spásy: Od jeho příchodu je nebe otevřeno pro všechny. Neexistuje čas bez Boha, Bůh je i dnes zde pro nás. V jeho slově i svátostech je s námi stále kousek nebe - záleží jen na naší touze a prosbách, aby se nám dostalo Božích darů. Není-li naše srdce zaplněno marnostmi, bude v něm místo pro Boží přítomnost. Advent je dobou větší usebranosti k vyčištění a vyzdobení duše. Jistě zbudou i bolestné otázky: Kdy dojde ke konečnému osvobození od našich slabostí, vin a od zloby ve světě. Nikdo nám však nemůže vzít věrné zaslíbení "nové země a nového nebe" (Zj 21,1), tedy dobrého závěru pozemské zkoušky a věčného života, "vytrváme-li v dobrém až do konce" (Mt 24,13).

Nevíme, kdy přijde čas naší osobní smrti a nevíme také, kdy dojde k závěru a rozuzlení duchovních dějin lidstva na této zemi. Vždy musíme být připraveni na tu poslední a rozhodující konfrontaci s Ježíšem Kristem, Božím Synem. "Mějte se na pozoru, buďte bdělí a modlete se, neboť nevíte, kdy ten čas přijde…" (Mk 13,33). Příkaz duchovní bdělosti a svědomité duchovní práce platí pro každého. Skládat účty - aspoň z té poctivé snahy jít stále vpřed, vždy lépe pracovat na svých lidských i křesťanských úkolech - a to ovšem v plné důvěře v odpouštějící milosrdenství Boží, které se smilovává nad našimi nedostatky. Naše vědomí odpovědnosti není pouhý strach. Je vždy spojeno s důvěrou v Boží lásku a s naší lidskou láskou k Bohu. Proto také naše očekávání Krista není jen výzva k bdělému plnění povinností, je v něm i touha po setkání s naším nejlepším přítelem.

Advent - přicházení - znamená především: abychom mohli přijít k cíli, musíme sami začít "přicházet". Prvním startem adventního přicházení je vyhlížení božského znamení. Citlivost pro to, co nás zve a vždycky vlastně zvalo k vánočnímu stolu a betlémským jesličkám. Totiž vnímavost pro "nebeská znamení". A nebeská znamení nemusí být vždy jen v podobě hvězdného posla! Jsou to poslové dobrých zpráv, kteří k nám přicházejí z různých inspiračních zdrojů. Jednou to může být naše svědomí, ten hlas Boží hluboko v nás, jindy slova a myšlenky, pronesené lidskými ústy, či jindy tiché naléhání spolubytostí našeho společenství zvaného svět.

A ono přicházení se potom ovšem týká různých cílů: slušného partnerství v politickém klání, spolubytí občanů v rodišti, v domově, i mezi národy a kontinenty, solidnosti ve vztazích člověka a přírody. Vždyť jde stále o cíl jediný: Cíl, který pochopili mudrci z východu při své cestě za betlémskou hvězdou - a právě pro toto pochopení si zaslouží označení "králové". Jejich advent, příchod, hledání se týkalo ne klanění se moci, slávě, bohatství, ale jistého bezmocného, neslavného, nebohatého dítěte, dítěte velikého významu. Syna Božího, jehož božskost se ukázala mimo jiné v naprosté, bezhříšné sebevydanosti až k smrti. Koho všeho se adventní výzva k vydání na pouť týká? Matoušovo evangelium neuvádí počet oněch mudrců. Není i v tomto nedefinovaném čísle moudrých poutníků skryta jakási šifra? Číslo není řečeno: budiž to tedy pochopeno, že počet adventních účastníkům je otevřen. Pro všechny. I pro nás, dnešní.

V kalendářích je dnes uváděna Památka zesnulých či, jak je uvedeno v kalendáři církevním, Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Lidově řečeno je dnes Dušiček. Tento den je památkou zvláštního druhu. Nelze jej nazvat slavností ani svátkem, co do kategorie však stojí na stejné úrovni se slavnostmi Páně, Blahoslavené Panny Marie a oněch svatých, kteří jsou obsaženi ve všeobecném kalendáři.

S faktem, že by byl jeden den roku zasvěcen památce všech zemřelých věřících, se poprvé setkáváme u biskupa Isidora ze Sevilly (7. století). Ten svým mnichům předpisoval, aby mše v den po Seslání Ducha sv. byla sloužena za duše zemřelých. Na počátku 9. století přikázal opat Eigil z Fuldy, aby se 17. prosince, v den památky sv. Sturmia, zakladatele kláštera ve Fuldě, pamatovalo na všechny zemřelé. Podobné památky existovaly i ve východních církvích. K oficiu svátku Všech svatých přikázal Amalar z Mét připojit oficium za zemřelé roku 403.

Vlastním rokem vzniku svátku Dušiček je rok 998 - tehdy opat Odilo z Cluny (ve funkci 994-1048) nařídil slavit památku všech zesnulých věřících v den 2. listopadu. Tato památka se rychle šířila po Francii, Anglii a Německu. V Itálii, zejména v Římě, zdomácněla teprve ve 13. století.

V Evropě má tento den prastarou tradici, sahající až do keltských časů. Než se stal církevním svátkem (998), býval dnem boha Ódina (Woden), který měl na starosti všechny zemřelé. V převleku za divokého koně či v jiných maskách chodili naši prapředkové od obydlí k obydlí, aby si uvědomili, že smrtí se setkává minulost s budoucností. Tento den byl vždy užitečný, protože lidé si alespoň jednou do roka uvědomili pomíjivost svého pozemského bytí a vzpomínkou na své blízké zemřelé si připomněli, že i oni jednou nastoupí cestu na druhou stranu.

I dnes najdeme vedle Dušiček v kalendáři některá jména. Dejme přednost ženě. Světový kalendář nám dnes připomíná Markétu Lotrinskou. Narodila roku 1463 ve Vaudémontu (Lotrinsko, Francie) v rodině vévody Fridricha Lotrinského. Již v mládí se zhlédla ve své příbuzné Alžbětě Durynské. Velmi si jí vážila pro její zbožnost a dobročinnost a chtěla ji ve všem napodobit. Ve věku 25 let se Markéta vdala za vévodu Reného d'Alenon, který však za čtyři roky zemřel. Mladá vdova převzala výchovu svých tří dětí a vládla přes dvacet let stejně spravedlivě jako Alžběta Durynská. Její lid ji miloval. A měl proč: Markéta totiž všechno, co měla, rozdala chudým. Vedle toho zakládala kostely a velkoryse je podporovala. Nakonec zaopatřila i své děti a vstoupila do řádu klarisek. Spolu s ostatními sestrami založila klášter v Montagne, ležící západně od Chartres, a druhý u Argentanu. Do tohoto domu nakonec i sama vstoupila a složila zde své řeholní sliby. Šlechetná vévodkyně v něm však dlouho nepobyla, již po několika měsících dne 2. listopadu roku 1521 zemřela. Její hrob dnes už neexistuje - byl zničen v době francouzské revoluce a její kosti byly rozmetány do všech stran. Symbolicky bylo zachráněno pouze její srdce, které je ukryto ve farním kostele v Argentanu.

Muže dnes zastupuje v kalendáři Wichmann z Arnsteinu. Narodil se kolem roku 1185 v Sasku. Nevíme, kdy si vybral duchovní dráhu, ale jisté je, že od roku 1210 byl proboštem v magdeburském premonstrátském klášteře P. Marie. Dokonce jej v roce 1221 zvolili biskupem v Brandenburgu, ale papež jeho volbu nikdy oficiálně nepotvrdil. O několik let později přivedl Wichmann do Magdeburgu dominikánský řád a sám do něj později vstoupil. Od roku 1246 působil dokonce jako převor kláštera v Neuruppinu (Braniborsko). Zdejší dominikánský dům založil jeho bratr a zde také Wichmann 2. listopadu roku 1270 zemřel. Tento světec je zajímavý také tím, že po sobě zanechal mnoho mystických spisů, které napsal v letech 1252 až 1270. Jeho křesťanská cesta ke spasení vychází z vlastních i převzatých zkušeností a ukazuje, jak najít své vnitřní Já.

Svátek Všech Svatých

Podle Ottova naučného slovníku je tento svátek zasvěcen památce všech svatých, tedy i těm, kteří se neslaví jednotlivě. V církvi řecké připadá tento svátek na neděli po svátcích svatodušních, v církvi katolické od roku 835 na den 1. listopadu. Dále je zde uvedeno, že ve světě jsou Ostrovy Všech Svatých a rovněž záliv Všech Svatých.

V knize Život svatých od Viléma Auera se dočteme podrobnější historii vzniku tohoto svátku, uctívaného dodnes v celé Evropě. Autor píše, že papež Řehoř III. dal roku 731 v Římě v chrámu sv. Petra zřídit kapli ke cti a chvále všech svatých apoštolů, mučedníků a spravedlivých, a nařídil, aby na den 1. listopadu byla slavena slavnost všech svatých a aby věřící na konci církevního roku si na všechny zavzpomínali. Toto nařízení se původně vztahovalo pouze na Řím . Když však císař Ludvík Zbožný roku 837 vydal rozkaz, aby se tento svátek slavil i v Německu a ve Francii , byla nakonec tato slavnost zasvěcena celé církvi .

Slavnost Všech svatých - 1. listopadu

Křesťanské Credo - vyznání víry v Boha - vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých a ve věčný život. Křesťané věří, že tak jako Kristus vstal z mrtvých a žije bez časoprostorového omezení navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky. Víra ve vzkříšení z mrtvých je podstatným prvkem křesťanské víry už od jejích počátků.

Slavnost všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13. května 609. Avšak na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Slavení svátku všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do "nebe," to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe "otevřel". Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: Život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jerusalem, ráj: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9).

zdroj: www.regionalist.cz - internetový deník
Gabriela HÁNEČKOVÁ , Česká biskupská konference

Organizace Transparency International vydala své hodnocení za rok 2003 a mezi komentáři se ozvaly ach tak typicky české hlasy podezíravců, co že to je asi za podnik, kdo ho platí, za čí peníze kydá takový hnůj.

Jedná se o cosi s písmeny NGO (Non-Governmental Organization), nevládní mezinárodní instituci, zabývající se stavem korupce ve světě. Není v žoldu žádné vlády, existenci jí umožňují privátní zdroje .Činnost zahájila v roce 1995 a každý rok zveřejňuje svá hodnocení. Toto prozatím nejposlednější (2003) vychází ze 17 průzkumů , uskutečněných 13 různými organizacemi. Je to vyhodnocování tzv. perception („vnímání, představ, pojmů“) byznysmanů, podnikatelů, investorů, příslušníků akademické obce a analytiků rizika podnikání v té které zemi. Jsou to jednak lidé v příslušných končinách sídlící nebo je posuzující z povzdálí. Výsledky průzkumu zpracovává skupina odborníků a závěrečné statistické práce koordinuje aristokratický Prof.Dr. Johann Graf Lambsdorff na univerzitě v Pasově.

Výsledky sice neposkytují perfektní obrázek světa, nicméně to nejlepší, co je kde k dispozici. Jestliže máme téměř 200 členských států OSN, ve zprávě Transparency Corruption Perception Index 2003 je hodnoceno států jen 133 – těch,v nichž se daly uskutečnit aspoň tři na sobě nezávislé průzkumy.(V případě České republiky jich bylo dvanáct.)

Na seznamu hodnocených států je dosud neexistující suverénní Palestina, ale není tam například nepřístupná totalitní Severní Korea, není tam ubožácký, nekonečným válčením týraný Afghánistán. V karibské oblasti chybí Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Dominica, St.Lucia, St.Vincent, St.Kitts a Nevis. V Pacifiku jsou zastoupeny jen Austrálie, Nový Zéland a Papua Nová Guinea, ale nikoliv republičky Kiribati, Tuvalu, Nauru, Vanuatu, federace Mikronésie, ostrovy Marshallovy a Šalamounovy, či království Tonga. Na africkém kontinentě zůstává dlouhá řada otazníků (Burkina Faso, Burundi, Džibuti, Gabun, Gambia, Kapverdské ostrovy, atd.). V těchto všech případech nebyla k dispozici dostatečná data k odpovědnému vyhodnocování a vysloven byl chmurný předpoklad, že v řadě takových států korupce bují, místo aby vysychala.

Je to hodnocení na škále od optimálních 10 (perfektní poctivost, totální integrita) po 0 (absolutní korupce). Tristní zjištění: 7 z 10 zemích nedocílilo průměru 5 a v případě zemí tzv.rozvojových, těchto provinilců je velikánská, devadesátiprocentní většina, a polovina jich ani nedosáhla ke stupni 3.

Nejlepší výsledky má Evropa severní (1.Finsko (9,7); 2.Island (9,6); 3.Dánsko (9,5), dost v kontrastu s jižní částí kontinentu (Portugalsko(6,6), Itálie (5,3), Řecko(4,3).

Turecko (3,1) do Evropy nepočítám, vzdor takovým snahám tamějších politiků.

Nejbídněji dopadá Afrika, kde nejlepší výsledky má pouštní Botswana (6,6) a zcela nejhorší má ropou oplývající Nigérie (1,4). Černému kontinentu v této soutěži se docela dobře vyrovnává oblast bývalé rudé sovětské říše. Jedenáct hodnocených států obdrželo průměrnou známku pouhých 2,4. Nejlíp si kupodivu vedla Belarus (4.2), druhá byla Arménie (3,0), ostatní dosáhly ještě míň, s Gruzínskem a Tadžikistánem (oba 1,8)) úplně na konci tabulky.

Hanebné výsledky nelze jen tak šmahem vysvětlit a omlouvat bídou, vykořisťováním či někdejším koloniálním jhem. Sice zcela poslední (133.) je ubožácká Bangladeš, někdejší država britského impéria, končina bez přírodních zdrojů, pravidelně trestaná zabijáckými cyklóny, ale na druhém nejhorším místě máme již zmíněnou, tekutým bohatstvím nasáklou Nigérii, v České republice již též proslulou neutuchajícím množstvím dopisů, slibujících bájné získy, za oprávněného předpokladu, že někteří lakotní hlupáci se dají nachytat. Mezi zeměmi potenciálně bohatými, se značnými ropnými zásobami a neméně značnou korupcí jsou africká Angola a Libyje, ex-sovětský Azerbájdžán a Kazachstán, a jihoamerická Venezuela s ostudným hodnocením 2,4.

Česká republika v porovnání jejího hodnocení za rok 2002 si teď polepšila – popolezla z 3,7 na 3,9 – stále nikterak úchvatný výkon, ale tím se dostala do prostředku peletonu, na 54. až 56. místo, spolu s Brazilií a Bulharskem.

Zemí východoevropských, včetně tří baltských republik,je ve zprávě 15. Nejlepší výsledky docílily Slovinsko (5,9), Estonsko (5,5) a Maďarsko (4,8). My tedy s 3,9 jsme o plné dva stupně za nejzdatnější Ljubljanou, ale podařilo se nám předběhnout Slovensko o jednu desetinku a Polsko o dvě desetinky. A o víc než celý bod jsme před Rumunskem, což by ale nemělo překvapovat. Připomeňme si rčení, že kdokoliv na Balkáně prodá i vlastní matku, ale Rumun ji navíc ani nedodá. V hodnocení této regionální kategorie nejhůř dopadly Albánie (2,5), Makedonie (2,3) a Srbsko (2,3), blížící se stavu tzv. failed states – států na propadnutí a případnému i zrušení.

Slavně jsme nedopadli, my dědicové Masarykova odkazu, někdejší to pomyslné Švýcarsko v srdci Evropy. Příliš hákliví patrioté se budou čepejřit, takové z

Obsah dle data příspěvku
	...po 70. letech zmizela připomínka velkého přátelství..	6.10.2005	Re:
	Zemřel Jan Pawel II.	7.4.2005
	Divočák ve Štěchovicích	18.2.2005	Re:
	Splavnění Vltavy na jih Čech	24.1.2005	Re:
	Takový nápad	30.11.2004	Re:
	Rok 2005 plný oslav	8.7.2004	Re:
	Pouť, při níž musíte přeplavat řeku	7.7.2004	Re:
	Voličský průkaz k volbám do Evropského parlamentu	4.6.2004	Re:
	Nový apoštolský nuncius v Praze	5.4.2004	Re:
	Co možná nevíte o velikonocích	9.3.2004	Re:
	Čtyřicet Šimkových let v české zábavě	1.3.2004	Re:
	Jsou dárky, které koupit nelze ...	10.12.2003	Re:
	Avent	6.12.2003	Re:
	Památka zesnulých - dušičky	15.10.2003	Re:
	Svátek Všech Svatých	15.10.2003	Re:
	Odhady nejen české poctivosti	15.10.2003	Re:
	Co je vlastně Helowen	15.10.2003	Re: 1
	Memento mori	2.10.2003	Re:
	Historia magistra vitae aneb Bývali Čechové moudří jonáci	2.10.2003	Re:
	Protikomunistický odboj	1.10.2003	Re:
	Čím farnost prospívá obci	20.9.2003	Re: 1
	Stručná historie dolování zlata ve Štěchovicích	13.9.2003	Re:
	Hotel Záhoří - památce Ing. Rolfa Formise	1.9.2003	Re:
	Jestli je ona kuchařka, tak já kosmonaut!	28.9.2003	Re:
	Rodičům školních dětí a křestním kmotrům	15.8.2003	Re:
	Návštěva kostela	14.8.2003	Re:

Střípky

Zemřel Jan Pavel II.

Středočeský kraj zahájil přípravu na splavnění Vltavy na jih Čech

Svátek Všech Svatých

Svátek Všech Svatých . 1.11.

Slavnost Všech svatých - 1. listopadu