BENEDIKTINSKÝ ŘÁD V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ

Počátky církevních řádů u nás jsou těsně spjaty s upevňováním raně středověkého státu doprovázeného šířením křesťanství v dosud silně pohanském území přemyslovských Čech. Pomineme-li existenci iroskotského kostela v Modré u Velehradu založeného kolem roku 800 a ne plně ověřené spekulace o možnosti, že se jedná o kostel klášterní,tak vůbec první klášter založil Boleslav II. na počátku 70.let 10. století. Jednalo se o ženský benediktinský klášter u sv. Jiří na Pražském hradě, v jeho čele stanula jako první abatyše Boleslavova sestra Mlada. V klášteře se sdružovaly neprovdané dcery vládnoucího rodu i další příslušnice vznešených šlechtických rodin. Karel IV. dokonce v roce 1348 udělil abatyši knížecí titul a právo korunovat spolu s arcibiskupem českou královnu. Další konventy benediktinek vznikly kolem 1160 v Teplicích a ve 40. letech 14. století v moravské Pustiměři i na Starém Městě pražském. Pouze svatojiřský klášter přečkal 16. století a po jeho zrušení v roce 1782 nebyla v českých zemích řádová komunita až do roku 1889, kdy vznikl klášter beuronských benediktinek u sv. Gabriela v Praze na Smíchově , ten však sestry po roce 1918 opustily a od té doby u nás benediktinky nepůsobí. Duchovní správu v těchto ženských klášterech vykonávali buď světští kněží nebo členové benediktinského řádu.

První mužský benediktinský klášter u nás založil opět kníže Boleslav II. spolu s biskupem sv. Vojtěchem v roce 993, a to opatství v Praze – Břevnově silně ovlivněné lotrinskou reformou zprostředkovanou mohučskou metropolí, kam česká církev náležela. Koncem desátého století vzniká snad v Břevnově Kristiánova legenda o počátcích křesťanství v Čechách. Za opata Menharta (1035-1089) byly původní dřevěné budovy nahrazeny kamennými.Uherský král Béla II. daruje klášteru roku 1262 část ostatků sv. Markéty, jejíž kult se později v Břevnově rozvinul. Za opata Pavla Bavora z Nečtin mezi lety 1290-1332 byl břevnovský kostel přestavěn na gotickou baziliku. Roku 1322 bylo vybudováno proboštství v Broumově, které se v pozdějších neklidných dobách stalo pro břevnovské útočištěm. Roku 1420 je husity Břevnov vypálen a komunita s opatem Mikulášem se uchýlila do Broumova. Břevnov na dlouhou dobu pozbyl významu a klášter byl ve skromnějším rozsahu obnoven mezi lety 1668 a 1674 za opata Tomáše Sartoria. V roce 1678 poškodil budovy rozsáhlý požár. Mezi lety 1708 až 1720 Břevnov dostává tu stavební podobu, kterou známe dnes. Najímáni jsou přední umělci doby K. a K. I. Dientzenhoferové, P. Brandl a P. I. Bayer.
 

Roku 1950 je břevnovský klášter – stejně jako všechny ostatní kláštery v Československu – Státní bezpečností vyklizen a řeholníci odvezeni do Broumova. Později se mohou rozptýlit, činnost kláštera byla zakázána. Od roku 1990 začala postupná obnova kláštera a řeholníci se stěhují do Sartoriova konventu.V roce 1993 byla dokončena rekonstrukce kostela, konventu a prelatury.

Řada dalších českých benediktinských klášterů vznikala pod přímým vlivem kláštera v bavorském Niederaltaichu. Ještě ke konci 10. století vznikl další klášter na Ostrově u Davle. Další písemné zmínky o klášteru chybí a o jeho existenci se dozvídáme opět až roku 1137, kdy tehdy ještě dřevěný klášter podle hradišťsko-opatovických análu shořel. Krátce nato došlo k obnově kláštera, ale již ve formě kamenné architektury. Další katastrofa postihla Ostrov v roce 1278, kdy německý vpád zničil nejen klášterní poddanské město, ale vojáci plundrovali klášter i s okolím plných šest týdnů. Klášter se těžko vzpamatovával a živořil. K částečnému zlepšení stavu došlo za Karla IV., který upravil ostrovské majetkové poměry, ale již roku 1381 byl klášter znovu vydrancován. Další katastrofou pak byl požár v roce 1403, poslední ránu klášteru zasadili husité, kteří jej roku 1420 vypálili a vydrancovali. Pozemkový majetek kláštera byl rozchvácen a ten se již z tohoto nevzpamatoval. K pokusům o obnovu docházelo až do roku 1517, kdy konvent přesídlil do blízkého probošství sv. Jana pod Skalou, založené kolem roku 1310. To převzalo titulárně dědictví zaniklého ostrovského opatství a od tohoto data se stalo opatstvím. V roce 1710 byly k obnově klášterních budov přizváni dva renomovaní stavitelé V. Kaňka a K. Dientzenhofer. Konvent byl zrušen roku 1785, krátce nato koupil klášterní areál hrabě Špork a zřídil zde textilní manufakturu. Co nezničil útok Pražanů na ostrovský klášter roku 1526 a velká povodeň roku 1529, dokonaly další povodně a okolní obyvatelstvo, které využilo lokalitu jako zdroj stavebního materiálu. Díky archeologickému, dnes již nepřetržitému výzkumu, jsme poměrně dobře obeznámeni se středověkou podobou kláštera, a to i s jeho dřevěnou fází, že zjištěná fakta mají obecnou platnost a můžeme tuto lokalitu použít jako analogii i pro ostatní benediktinské kláštery u nás.

Klášter v Opatovicích n. Labem zřízený mezi lety 1086-87, navázal na starší cellu založenou šlechticem Mikulcem a podřízenou břevnovskému klášteru. Stal se významným kulturním centrem předhusitských Čech a vznikly zde významné literární památky jako kronika opata Neplacha ze 14. století nebo Hradišťsko-opatovické anály. V roce 1421 byl klášter husity vypálen a mniši se uchýlili na své statky ve Slezsku a do Opatovic se již nikdy nevrátili.. Od roku 1436 byl titul zdejšího opata spojen s hodností probošta ve Středě. Roku 1535 zemřel poslední opatovický opat a tím i zaniká, byť již jen formální titul a končí tím i dějiny kláštera. Z kláštera se prakticky nic nedochovalo pouze archeologický výzkum odkryl několik objektů náležejících k bývalému opatství.

Mezi nejstarší kláštery patřil i konvent v Sázavě založený sv. Prokopem roku 1032. Zaujímal mezi benediktinskými komunitami zvláštní místo, neboť se zde původně pěstovala staroslověnská liturgie. Tato liturgie však byla bohužel již velmi záhy v roce 1096 nahrazena liturgií latinskou a staroslověnští mniši vyhnáni a nahrazeni benediktiny z Břevnova. Koncem 12. století zde vznikla kronika tzv. Mnicha sázavského a od 11. století zde vznikaly staroslověnské i latinské legendy o našich světcích. Nejstarší fázi kláštera, podobně jako u většiny ostatních soudobých lokalit představovaly dřevěné stavby. Přibližně od první půle 12. století začaly nahrazovat kamenné stavby původní dřevěnou dispozici. Ještě ve 13. a zejména ve 14. století došlo ke gotické přestavbě kláštera ukončené kolem roku 1370. V husitském období neutrpěl klášter přímé válečné škody, ale protože ztratil svůj pozemkový majetek, značně zchátral. Klášter byl postupně obnovován až od druhé půle 17. století, kdy došlo k navrácení časti zcizeného majetku. Tato etapa barokní obnovy byla uzavřena rokem 1712. Klášter však byl ve velmi špatném stavu a tak bylo ve 40.letech 18. století přistoupeno k rozsáhlé renovaci areálu. Požár roku 1746 značně poškodil a zničil celý klášter. Proto bylo přistoupeno k velkolepé barokní přestavbě dle projektu K.I.Dientzenhofera, která téměř setřela středověkou podobu kláštera. Definitivní konec kláštera pak znamenal rok 1785, kdy jej císař Josef II. zrušil. V roce 1951 přešel klášter do vlastnictví státu, v níž je jako národní kulturní památka dodnes.

V roce 1101 byl moravskými přemyslovci Litoldem Znojemským a Oldřichem Brněnským založen klášter v Třebíči (viz samostatná část).

Klášter Rajhrad u Brna založil kníže Břetislav v r. 1048 jako proboštství podřízené Břevnovu. V 13. století utrpěl klášter za tatarských nájezdů na Moravu, zato však beze škod přečkal rušnou dobu husitskou – stal se tehdy jedním z útočišť pro mnichy z Břevnova. Břevnovský opat se sem uchýlil i za stavovského povstání na začátku 17. století. V 18. století byl podle plánů J. B. Santiniho znovu postaven klášterní kostel sv. Petra a Pavla a začalo se i se stavbou nových klášterních budov. Roku 1813 bylo proboštství v Rajhradě povýšeno na samostatné opatství. V 19. století byl rajhradský klášter významným moravským kulturním centrem. Jeho knihovna, obsahující i velmi vzácné rukopisy, čítala desítky tisíc položek; rozsáhlá byla i klášterní sbírka obrazů. Řeholníci se zde zabývali vědeckou činností: už v 18. století byl rajhradským proboštem břevnovský benediktin J. B. Pitr, historik a překladatel Řehole; dále vynikli historikové Řehoř Volný a Beda Dudík, filozof a překladatel Aristotela Pavel Vychodil, archivář a knihovník Maurus Kinter. Rajhradští benediktini rozvinuli i rozsáhlou činnost ediční, v Brně měli svou vlastní tiskárnu. Po r. 1950 byli zdejší mniši rozptýleni, kněží pracovali v duchovní správě, opat dožil v internaci. V klášteře bylo zřízeno vojenské skladiště. Klášterní stavby jsou dnes ve velmi špatném a zuboženém stavu. V r. 1997 byl však klášter opět osídlen řeholníky a probíhá jeho velmi pomalá obnova. Klášteru není bohužel věnována patřičná pozornost, kterou si svým významem jistě zasluhuje.

Klášter v Kladrubech (www) založil kníže Vladislav I. se svou ženou Richenzou z Bergu a byl zde také v roce 1125 pohřben. Byl zpočátku osazen domácím konventem a až v roce 1130 byl nahrazen řeholníky z Zwiefaltenu. V roce 1233 byla za přítomnosti krále Václava I.vysvěcena klášterní bazilika. V roce 1393 měl král Václav IV. v úmyslu založit místo kláštera nové biskupství a tím podlomit moc arcibiskupa Jana z Jenštejna. Tyto události také souvisely s legendou sv. Jana Nepomuckého. Konvent přežil bez velké újmy husitské války, ale ani tak se nevyhnul úpadku zaviněném špatnou hospodářskou situací po ztrátě svého pozemkového majetku. Po roce 1561 přesto proběhla oprava klášterního areálu, který však záhy roku 1589 zničil požár tak, že mniši se museli usídlit v domě ve městě. K rozsáhlé přestavbě konventu došlo až roku 1664. Nová velkorysá přestavba podle projektu J.B.Santiniho započala roku 1711 přestavbou kostela a pokračovala přestavbou konventu zahájenou roku 1727 a dokončena až po roce 1756 již podle plánů K. I. Dientzenhofera. V roce 1785 Josef II. klášter ruší a po zakoupení panství knížetem A. Windischgrätzem byl klášterní areál změněn na panské sídlo.

Klášter ve Vilémově byl podle Pulkavovi kroniky založen roku 1121 hrabaty Heřmanem a Vilémem ze Sulzbachu, pravděpodobně družiníky manželky Vladislava I. kněžny Richenzy. Existence kláštera je doložena k roku 1131 a jmenovitě je uváděn až roku 1160. Klášter byl poničen po bitvě na Moravském poli roku 1278 a zanikl v roce 1421 přičiněním husitů. Mniši nalezli útočiště na svých moravských statcích a opaté sídlili v probošství v Uherčicích Roku 1541 v Rajhradě zemřel poslední vilémovský opat Petr. Majetek kláštera přešel do rukou Beneše z Nečtin, který na místě zbořeného kláštera roku 1578 nechal postavit tvrz s dvorem. V 18. století byl areál přestavěn na millesimovský zámek. Z klášterních budov se prakticky nic nezachovalo.

Klášter v Postoloprtech byl podle Kosmovy kroniky založen před lety 1119 až 1121 nedaleko luckého hradiště Drahotuš. Mnich sázavský hovoří k roku 1147 o smrti pátého opata Izcislava. V roce 1420 byl klášter husity zničen a nebyl již obnoven. Řeholníci se uchýlili do benediktinského kláštera v Saské Kamenici, a po potvrzení volby opata Bohuslava ze Žďáru zprávy o nich mizí. Klášterní budovy se nedochovaly, materiál z nich byl využit pro stavbu nedalekého městečka a zbytky zdiva s architektonickými prvky se nacházejí v hospodářských budovách děkanství v těsné blízkosti zdejšího zámku.

Na dlouhou dobu se klášter v Podlažicích , založený kolem roku 1160, stává posledním benediktinským konventem u nás, což odpovídá situaci v celé střední Evropě. Některé původně benediktinské kláštery jsou dokonce předávány cisterciákům či premonstrátům jako Hradiště u Olomouce, Želiv, údajně i Hradiště nad Jizerou a Litomyšl a nové kláštery vznikají až ve 14. století v souvislosti s univerzalistickým programem Karla IV.

Roku 1213 daroval Přemysl Otakar I. Broumov břevnovským benediktinům a před r. 1322 tam vzniklo proboštství podřízené Břevnovu. Těsně před vypálením břevnovského kláštera husity se břevnovský opat s větší částí komunity uchýlil do opevněného Broumova a začalo období, kdy jedno břevnovské opatství mělo dvě sídla - Břevnov i Broumov. Tento stav vydržel až do r. 1939, kdy se oba kláštery oddělily. Nynější stavební podoba Broumova pochází z 18. století, kdy nechal opat Otmar Zinke Břevnov i Broumov přestavět architektem K. I. Dientzenhoferem. Ani po válce nebyl osud kláštera, osídleného Němci, radostný a komunita byla z republiky vyhnána a našla útočiště v bývalém augustinánském klášteře v Rohru (diecéze řezenská). Byly učiněny pokusy osídlit klášter čechoamerickými benediktiny z opatství sv. Prokopa v Lisle (Illinois) nedaleko Chicaga (převor P. John Cherf), avšak ti byli byli po nástupu komunistů k moci v roce 1948 vypovězeni. Později zde byly soustředěny řeholnice různých řádů.

Klášter Na Slovanech (Emauzy) v Praze založil v r. 1347 císař Karel IV. jako klášter se slovanským liturgickým jazykem. Za husitských bouří se opat přidal k straně pod obojí a klášter nebyl úplně zničen. Přesto musela většina mnichů po opatově smrti v r. 1426 odejít. V Emauzích byla zřízena utrakvistická konzistoř. Byli zde sice „opati“, kteří konzistoř spravovali, ale klášter fakticky neexistoval, protože neměl mnichy. V 16. století se kališnický opat přidal k straně katolické. Situace kláštera byla nadále ekonomicky i personálně neutěšená. Benedikt Peňalosa, zpovědník manželky císaře Ferdinanda III., dosáhl v r. 1635 toho, že zbylí emauzští mniši odešli do kláštera u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a do kláštera Na Slovanech pak přišel jako opat sám a s ním mniši ze španělského kláštera Montserrat. Z opatů „španělského“ období, které trvalo až do 2. půle 19. století, vynikl v 17. století svou vědeckou činností opat Jan Caramuel z Lobkovic. V 19. století klášter upadal a jeho opat se r. 1871 rozhodl rezignovat. Arcibiskup B. Schwarzenberk pozval do Emauz mnichy vyhnané za „kulturního boje“ z německého kláštera Beuron . Přišli v r. 1880, zbavili klášter barokní výzdoby a pořídili výzdobu novou ve vlastním novoromantickém stylu, takzvaném beuronském (viz.též Beuronská umělecká škola ). V r. 1941 přepadlo klášter gestapo; opat A. Vykoukal a ještě jeden mnich zahynuli v Dachau. V r. 1945 utrpěly klášterní budovy rozsáhlé škody za náletu spojeneckého letectva na Prahu. Po válce byly zahájeny opravy kláštera, ale už v r. 1950 byl klášter vyklizen. Budovy byly v 50. letech opraveny a staly se sídlem Československé akademie věd. Část emauzských mnichů žila v exilu; v r. 1965 se jim podařilo získat klášter v rodišti sv. Benedikta v Norcii v Itálii. Po r. 1990 žili emauzští mniši v Břevnově; v r. 1995 byla ukončena rekonstrukce jednoho patra kláštera pro klauzuru a mniši se sem nastěhovali.

Vedle klášterů existovali i jednotlivým opatstvím podřízené filiální domy, obvykle označované jako probošství. Takové měl břevnovský klášter vedle Broumova v Rajhradu (od roku 1813samostatné opatství), v Polici nad Metují , Kostelci nad Vltavou a ve slezském Lehnickém Poli. Ostrovský klášter měl své probošství v Kublově, Větřním, Slaném, Nicově, a v Kolvíně. Sázavské filiální domy se nacházely ve Zbýšově a na Dřevíči, opatovické v Klášterské Lhotě, Přelouči a ve Slezsku v Krzeszówě, Středě a Lehnickém poli. Třebíčské proboštví se nacházela v Měříně, Komárově u Brna a ve slezské Březové. Postoloprtský klášter měl podřízeny filie v Žatci, Slavětíně, Klášterci nad Ohří, Klášterci u Rudy, u ženského konventu v Teplicích, Boči a snad i v Břvanech. Kladrubské opatství mělo probošství v Přešticích, Městě Toušově, Rozvadově-Svaté Kateřině, a Pasečnici. Klášter ve Vilémově spravoval Uherčice na Moravě a podlažický konvent měl pobočku ve Svídnici. Opatství na Slovanech náleželo převorství na Bezdězu a krátce i ve Staré Vodě u Libavé.

Po josefínských reformách zůstalo z českomoravské kongregace, jejíž hlavou byl obvykle břevnovský opat jen torzo. V roce 1945 se opatství v Břevnově, Broumově, Rajhradě, Emauzy Na Slovanech a převorství ve slovinském Mariboru sdružily do slovanské kongregace sv. Vojtěcha v čele s opatem-předsedou voleným na šest let a vizitátorem.

BENEDIKTINKY  (www)

Historie českých benediktinek je starší než historie českých benediktinů. Klášter sv. Jiří na Hradě pražském byl založen ctih. Mladou Přemyslovnou r. 973. Byl to klášter šlechtický. Jeho význam pro českou kulturu byl veliký. Uvažuje se o tom, že první překlady žalmů a celého Písma sv. do češtiny byly pořízeny právě pro benediktinky na Hradě. Dvorním  dekretem z 20. března 1782 byl nejstarší český klášter zrušen.

Roku 1164 založila královna Judita Opatství sv. Jana Křtitele v Teplicích. Rozkvět zažilo v století 14. (abatyše Anna, Markéta), roku 1421 bylo zničeno husity.

Ve 14. století byly založeny dva další ženské benediktinské kláštery: Opatství sv. Ducha na Starém Městě v Praze (zničeno husity r. 1420) a klášter zasvěcený Dětství Páně v Pustoměři (zanikl r. 1588).

V nové době založili beuronští mniši z emauzského kláštera ženský klášter sv. Gabriela v Praze na Smíchově. Celý klášter byl vystavěn a vyzdoben v tzv. beuronském uměleckém slohu . Klášter osídlily sestry většinou německého jazyka, měly vlastní umělecký ateliér (sv. Lukáše). Po r. 1918 nebyly národně-politické okolnosti pro německé sestry příznivé. Odešly do rakouského Bertholdsteinu a tamní hrad upravily na klášter. Komunita tam žije dodnes.

V dnešní době žije benediktinka českého původu Alžběta Franecová v italském klášteře Orte. Zasloužila se o moderní český překlad Řehole Benediktovy .

Jedna česká benediktinka se slavnými (trvalými) sliby žije také v polském Przemyślu. V r. 1999 zahájily svůj noviciát v tamním klášteře další tři novicky a na noviciát se připravuje jedna kandidátka.

Dnes žije několik českých benediktinek v mnichovské komunitě Venio (www) a připravují se na obnovení ženského benediktinského života v Česku.

Pramen: www.brevnov.cz/benediktinky.html

REGULA BENEDICTI – ŘEHOLE BENEDIKTOVA

Označení mnich (z řeckého monos) znamená sám, osamocený ve významu žít jedině z Boha a odvrácení se od světského života a požitků. Počátky mnišství můžeme hledat v oblasti Středomoří již v 2. - 4. století, kde zejména v Egyptě nalezneme množství asketicky a osaměle žijících poustevníků – tzv. “otců pouště“. Z jejich myšlenek a postojů vycházel sv. Benedikt při sestavování své Regula Benedicti . Řehole obsahuje v 73 článcích návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství.

Řehole obsahuje duchovní nauku o mnišství (ukotvuje ho biblicky a zprostředkovává středověku, novověku i přítomnosti mnoho z bohatství prvních křesťanských století) i praktické pokyny pro uspořádání života v komunitě. Projevuje se v ní Benediktova znalost lidských povah, jeho schopnost duchovního vedení i moudrého "rozlišování" věcí a situací.

Při vstupu do komunity musí adept projít noviciátem trvající přibližně rok a teprve poté může přistoupit k tzv. věčným slibům. Před celým konventem slíbí svou stálost v komunitě, změnu mravů a poslušnost dle Řehole a stává se řádným členem komunity.

V roce 1336 vydal papež Benedikt XII. bulu nazývanou benediktinská, v níž zdůrazňuje řadu pravidel pro život v jednotlivých opatstvích, pojednává o řádovém rouchu, o studiu a postu, jakož i o pravidelných kontrolách (vizitacích) klášterních domů. Vizitátory pro naše země byli tehdy určeni představení nejvýznamnějších klášterů opati břevnovský a třebíčský.

Řehole je základním dokumentem pro život dnešních mnichů a mnišek, ale její četba - jak většinou zdůrazňovali čeští překladatelé - může být k užitku i čtenářům a čtenářkám nežijícím v klášteře: může poučit, nabídnout pohled na svět z jiného úhlu, sdělit moudrost mnoha generaci mnichů před svatým Benediktem. Jistě zaujme čtenáře, který - podobně jako novic přicházející do kláštera - "opravdu hledá Boha“.

Řehole je samozřejmě také pramen historický: vypovídá o době svého vzniku a je důležitá i pro studium duchovní, kulturní, umělecké a vědecké činnosti klášterů ve středověku i novověku, ve světě i v Čechách a na Moravě.

Každý klášter je samostatný a tvoří ho společenství bratří v čele s opatem. Kláštery se z praktických důvodů sdružují v kongregace. Benediktinské kláštery v Českých zemích a chorvatský klášter v Ćokovaci jsou takto spojeny do Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha, která vznikla v roce 1945. Souhrnem jednotlivých benediktinských kongregací je benediktinská konfederace v čele s opatem-primasem sídlícím v Římě.

Oděvem benediktinů je typický černý hábit s černým škapulířem přepásaný koženým nebo látkovým opaskem. Podle sv. Benedikta měl být mnich ještě dále vybaven:
 

• dvěma svrchními oděvy s kapucí a širokými rukávy
• dvěma spodními oděvy
• plátěným nebo koženým opaskem
• zástěrou nebo škapulířem s kapucí
• punčochami
• botami
• šátkem
• nožem a jehlou
• pisátkem s tabulkou

Řád svatého Benedikta - ordo sancti Benedicti

Řád byl založen sv. Benediktem z Nursie (asi 480 – asi 547) na principech společného řeholního života. Poté,co žil jako poustevník v Subiaku, založil svůj první klášter r. 529 na vrchu Montecassino, asi 140 km jižně od Říma (známý je i z II. světové války, kdy byl klášter urputně bráněn Němci a ještě urputněji dobýván Spojenci a přitom byl zcela zničen). Zásady soužití své komunity formuloval latinsky v řeholi „Regula Benedicti“, v jejichž 73 článcích popsal všechny důležité zásady mnišského života. Jeho představa vycházela ze společného a do všech detailů organizovaného života mnišské komunity, připomínající dokonalou Boží dílnu, v níž vše směřuje k tomu nejdůležitějšímu – ustavičné službě Bohu. Základem je spojení fyzické práce a modlitby – vyjadřuje to i heslo řeholního života „Ora et labora“. Dalším závazným principem byla osobní chudoba mnichů, poslušnost opatovi , život v komunitě a změna svého chování dle uvedené řehole.

 Vedle benediktinů vznikla i ženská větev řádu, kterou založila sestra sv. Benedikta, sv. Scholastika (+ kolem 543). Není bez zajímavosti, že prvním klášterem u nás vůbec byl právě klášter benediktinek založený roku 973 u sv. Jiří na Pražském hradě knížetem Boleslavem II. a jeho sestrou Mladou, která se zde stala i první abatyší.

Po Benediktově smrti bylo benediktinství pouze jednou z mnoha dobových mnišských orientací, dostávajících se do konfrontace s iroskotským mnišstvím představovanými osobnostmi jako byl sv. Patrik či sv. Columban. Teprve na cášských synodách (816-17) se stalo benediktinství pro svou duchovní i hmotnou kulturu jednotnou normou západního mnišství. Dalším vývojem prošla řehole v 10. století, kdy došlo k několika reformám. V roce 910 založil vévoda Vilém Akvitánský klášter v burgundském Cluny, podřízený přímo sv. Petrovi, tedy žádné církevní ani světské moci.  Z tohoto kláštera vzešlo tzv. clunyjské reformní hnutí, které usilovalo o návrat k životu podle prvotních zásad řehole i o liturgické reformy. Jiná reforma se po roce 933 šířila z lotrinského kláštera sv. Gorgonia u Mét až do Řezna a odtud do kláštera v Niedaraltaichu. Také ona úzce souvisela se snahou, o návrat k původnímu benediktinství.

Reformy 10. století vedly k rozvoji kněžství mezi mnichy a na druhé straně k vyčlenění spolubratří - confratres (konvrši), kteří neskládali věčné sliby, neobdrželi kněžské svěcení a neúčastnili se chórových modliteb. Obecně se jednotlivé kláštery sdružovaly do skupin podle své reformní příslušnosti. Roku 993 vzniká první mužský benediktinský klášter u nás v Praze – Břevnově. Vrcholně středověký vývoj řádu benediktinů souvisí s dalšími vlnami reforem, především s hirsauskou, svatoblažejskou a siebgurgskou.

V průběhu doby se z benediktinského řádu vyvinuly a oddělily se i další mnišské řády. Kartuziánský řád byl založen sv. Brunem, kanovníkem v Remeši, r. 1084 v horském masivu La Chartreuse (Cartusium) a po schválení Apoštolskou stolicí roku 1143 a 1176 se zařadil mezi nejpřísnější řeholní řády vůbec. Od ostatních řádů se odlišoval hlavně tím, že každý mnich obýval samostatnou celu – poustevnu.

Dalším reformovaným řadem byli cisterciáci, založení benediktinskými mnichy v roce 1098, kdy vznikl klášter v burgundském Citeaux (Cistercium). Řád byl schválen papežem Kalixtem II. v roce 1119 a velmi rychle se šířil. Kolem roku 1150 měl již více jak 350 klášterů a v průběhu doby jen mužských klášterů vzniklo přes 2 000 ! Cisterciácký řád se zabýval hlavně hospodářskou činností a kolonizací řídce osídlených oblastí, a proto byl velmi oblíben zvláště u panovníků.

Posledním z reformovaných benediktinských řádů byli celestini. Řád vznikl z poustevnické družiny okolo Pietra Morrona (pozdější papež Celestin V. – odtud i název řádu) v horském masivu Maiella v italských Abruzzách kolem poloviny 13. století. Papežem byl schválen v letech 1263 a 1274. Řád se věnoval především vědecké práci.

Rozkvět benediktinského řádu poté ustal a ve 12. a 13. století dokonce řadu lokalit ztrácí (i v důsledku vzniku nových a „módních“ řádů – cisterciáků, premonstrátů). Hnutí nové zbožnosti (devotio moderna) ovlivněné 14. a 15. stoletím je spjato s reformní snahou o návrat k původnímu čistému benediktinství s přísným zachováváním řehole a s obnovou liturgie. Tyto reformní snahy vycházely z klášterů v hornofalckém Kastlu (1380), rakouském Melku (1418) a Bursfelde u Göttingenu (1446) a z jednání sněmů v Kostnici (1414-18) a Basileji (1431-49). S reformami souvisela i nová vnitřní struktura řádu vytvářející postupně územně definované kongregace.

Další vlnu obnovy přineslo až baroko a s ním spojená násilná rekatolizace zejména ve střední Evropě v 17. a 18. století, kdy dochází k novému rozkvětu benediktinských klášterů. Ekonomická prosperita se odrazila v nákladných přestavbách klášterních areálů, ale současně se rozvíjela i vědecká a kulturní činnost spolu s misijní a charitativní činností, rozvíjelo se i školství. Tomuto období učinily přítrž až rakouské josefínské reformy 80. let 18. století, kdy došlo k rušení značného počtu klášterů, v jiných částech Evropy pak sekularizace počátku 19. století. V současnosti je v benediktinské konfederaci , založené roku 1893 a schválené papežem Lvem XIII. jeho Summum semper, sdruženo 21 kongregací s více než 350 domy s asi 8700 členy řádu. V čele této kongregace je opat-primas sídlící v koleji sv. Anselma na římském Aventinu.

Pramen článků: různé prameny, podstata Muzeum Vysočiny v Třebíči

Na stopě klášterní medicíny

Bylinné léčitelství dnes zažívá renesanci. Vědci v německém Würzburgu sbírají údaje o léčebném umění ve středových klášterech a prohledávají staré folianty, které dosud ležely zaprášené v církevních knihovnách. Zjišťují přitom, že tehdejší mniši a mnišky měli rozsáhlé znalosti o rostlinách a uměli z nich připravit léky, které byly skutečně účinné.

Ve středověku představovaly právě kláštery často jedinou naději a záchranu pro nemocné, proto se léčebnému umění tohoto období říká také klášterní medicína. Po mnoho století byla opomíjena, ale v současné době je opět na vzestupu. Středověké učení, obsah látek a působení mnoha rostlin jsou v centru zájmu moderního farmaceutického průmyslu i veřejnosti, o čemž svědčí rostoucí poptávka po bylinných přípravcích. Ve Würzburgu nyní zpracovává skupina lékařů, botaniků, chemiků, farmaceutů a historiků historické vědomosti pro využití v moderních terapiích.

"Lékaři a historikové klášterní medicínu dlouho opomíjeli, protože ji nebrali vážně," říká jeden z odborníků vědeckého týmu Ralf Windhaber. Mniši totiž používali při terapiích fekálie, hady, červy a ropuchy a na otevřené rány aplikovali nechutnou směs z medu, ovčího hnoje a sýrové plísně, vysvětluje vědec. Moderní lékaře z popisu těchto metod obcházely mdloby a odborné kruhy označovaly klášterní medicínu za špinavou apatyku. To by se však nyní mohlo změnit.

Vědci nedávno zjistili, že páchnoucí kašovitá směs, která byla přikládána na rány, má pravděpodobně antibiotické účinky. Podobně účinné budou zřejmě také mletá semena dýní, která po staletí sloužila jako prostředek na sražení horečky. Stejně tak čaj z fenyklu, tymiánu a meduňky, který lidé ve středověku pili při dýchacích a zažívacích potížích.

"Lidé dříve věřili, že všechno, co silně páchne nebo voní, je obzvlášť léčivé," vysvětluje odbornice na léčivé rostliny Sabine Volková. První zahradu s kořením a léčivými bylinami založili mniši na německém území před více než tisíci lety. Toto umění prohloubili a rozšířili především benediktini, kteří se intenzivně věnovali léčitelství a dovezli mnoho užitečných rostlin z oblasti Středomoří, kde je hojnost bylinek a koření.

"Mnohé z toho, co v 9. století ve svém botanickém průvodci sepsal opat benediktinského kláštera v Reichenau Walahfrid Strabo, platí dnes právě tak, jako v jeho době," tvrdí Volková. Farmakologové přitom dodnes nejsou v mnoha případech schopni určit, které jednotlivé látky se v rostlině nacházejí a jak působí. Například baldrián je od středověku používán pro uklidňující a uvolňující účinky při nervovém podráždění. Jakým způsobem však směs látek z kořene baldriánu přesně působí, je dosud nejasné.

Středověkou léčbu doprovázely také náboženské praktiky, tedy modlitby, zpovědi a duchovní útěcha, což byla vlastně psychologická péče o pacienta. Mniši doporučovali byliny rovněž k vyhánění ďábla a zlých duchů, což pro nezasvěcené možná zní "nevědecky", ale dnešní historikové lékařství zlé duchy interpretují například jako ztrátu chuti, únavu nebo bolesti hlavy.

Mniši totiž mysleli většinou racionálně a přírodovědecky. "I když byli ovlivněni tehdy panujícím světonázorem a učením o čtyřech tělesných tekutinách, nemohl nikdo, kdo četl jejich knihy o bylinách a recepturách, ani tušit, že spis pochází od nějakého mnicha, tak střízlivě je sepsán," říká Windhaber. Náboženský obsah tak mívala většinou jen předmluva.

Výjimku v tomto směru představuje (dnes hodně známá) Hildegarda z Bingenu, která ve svém díle uvádí vedle přírodovědných také náboženské a morální úvahy. "Byla jistě pozoruhodnou a inteligentní ženou a dokonce i mystičkou," uvádí Windhaber. Ve středověku však tato vizionářka nepatřila mezi lékařské autority a její spisy byly jen málo rozšířené.

Jinak tomu bylo v případě takzvaného Lorscherova lékopisu , který byl sepsán kolem roku 795 v jednom benediktinském klášteře v Horním Porýní. Nejstarší německý lékařský rukopis vědce překvapil. "Jsou v něm patrné stejné problémy, s jakými se potýká naše zdravotnictví dnes," konstatoval Windhaber. Kláštery se chtěly dobře postarat o každého pacienta, ale některé léky byly pro ně nedostupné, protože se musely dovážet. Lorscherův lékopis byl významný v tom, že mnichům sloužil k vyhledávání domácích a levnějších zdrojů.

WÜRZBERG (Německo) (ČTK/Naturundkosmos)

Článek Diany Saxlové o klášterní medicíně

Dovolujeme si vás upozornit na publikaci vydanou k 900. výročí založení benediktinského opatství v Třebíči v roce 2001 - Ve stopách sv. Benedikta

Sborník je možno zakoupit na pokladně Muzea Vysočiny Třebíč nebo si jej objednat na adrese muzeum@zamek-trebic.cz. Cena publikace: 150 Kč

Regula Benedicti/ Řehole Benediktova - BENEDIKT z Nursie

ISBN 80-238-2676-X , Rok vydání 1998

Počet stran 312, Cena 190 Kč

<<< zpět <<<